Sám sebe překvapit

Dokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů.

„Myslím si, že Dálava je o hrdinovi naší doby, respektive o člověku, který má ještě šanci se tím hrdinou stát. Dozrát.“

Mohl byste přiblížit genezi vzniku filmu Dálava? Jak jste se například seznámil s hlavním protagonistou dokumentu Vítem Kalvodou?
Zhruba před pěti lety jsem zkoumal jeden příběh z oblasti finančního poradenství a Vít Kalvoda tehdy pracoval jako ombudsman lidí, kteří byli poškozeni praktikami finančních predátorů, ač byl sám kdysi finančním poradcem. Původně šlo jen o konzultaci, ale hned na prvním setkání v hospodě jsem se ho zeptal, jak se k té práci dostal, a on se barvitě i velmi otevřeně rozpovídal o svém životě. Vyprávěl mi, jak se coby hipísák a praktikující zenbuddhista stal příliš mladým otcem od rodiny a co následovalo. Bylo to uhrančivé a jeho odysea svými peripetiemi připomínala kombinaci vývojového a pikareskního románu. Tenkrát jsem přišel domů a hned jsem mu poslal e-mail, jestli svůj příběh nechce nějak zaznamenat. Začali jsme si psát a postupně z toho vznikla jakási korespondenční analýza – pokládal jsem mu otázky a on na jejich základě sepisoval kroniku svého dosavadního života, kterou jsem upravoval. Nakynul z toho třísetstránkový text, doplněný odkazy a poznámkami, kterému jsem říkal dokuromán. Jeho fragmenty jsem dával číst několika lidem a všichni se shodli, že to je námět na hraný film, ne-li na seriál. Portrét doby skrze klopýtání jednoho hrdiny. Třeba jako Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka, což je skvělá adaptace románu W. M. Thackeraye, ve kterém hrdina získává různé identity, anebo film Paula Thomase Andersona Hříšné noci. Ale na taková tříhodinová dobová plátna nebo sérii jsem si netroufal a pokoušel se to ořezat. Přizval jsem postupně i scenáristu Tomáše Bojara, pak Marka Šindelku, rok jsme intenzivně pracovali na variantách vyprávění a napsali jsme několik verzí. S žádnou jsme však nebyli spokojeni. Když jsme příběh zkracovali a dramatizovali, oslabila se původní fascinace, pestrost i věrohodnost předlohy. V jednom momentě jsem se zastavil a vrátil na začátek. Rozhodl jsem se pro úplný minimalismus a vydal se na cestu se skutečným Vítem a jeho synem Gríšou. 

Proč se z původní výpovědi o hrdinovi naší doby stal posléze tak intimní film, kde je společenský rozměr upozaděn?
Protože intimní je světové! Chtěl jsem udělat soustředěný film. Sestup do hlubin prazákladu rodinných vztahů je to nejdůležitější, co se během našeho natáčení stalo. Vše ostatní zůstává v podstatných společenských detailech, stále bublá pod povrchem, a tím určuje proud. Ta společná práce předtím se, doufám, zúročila. Myslím si, že Dálava je o hrdinovi naší doby, respektive o člověku, který má ještě šanci se tím hrdinou stát. Dozrát. Ale co to vlastně je ten „společenský rozměr“? Vezměte si například, že u nás polovina manželství končí rozvodem. Dálava je tak výpovědí o rozlomené rodině a touze se s nějakou podobou rodiny znovu setkat, vytvořit ji alespoň na chvíli. Trasa k ní může měřit pět metrů, nebo pět tisíc kilometrů, to je vlastně jedno, důležité je odhodlání se na takovou cestu vydat.

Vaše starší filmy společenský rozměr skutečnosti zdůrazňovaly a často dostávaly nálepku angažované. Opustil jste tedy Dálavou škatulku aktivistického filmaře?
Do škatulek si tvůrce pro své potřeby strkají jiní, takže jsem nemusel ani nic opouštět. Baví mě střídat nástroje a filmy jsou druhem hledání i osvěžování, aby člověk neustrnul, nevyschnul. Možná byla Dálava výzvou skočit do jiné, nevyzpytatelnější řeky. Sám sebe překvapit.

Společenský rozměr filmu lze spatřit v tom, že ukazuje současné Rusko bez předsudků. V dnešním zjitřeném vztahu k Rusku vstupuje tento dokument do krajiny, která je spíš charakterizovaná spiritualitou než chudobou. Jak jste to vnímal?
Obrazy z Ruska u nás máme samozřejmě zprostředkované. Dominuje jim samoděržaví jednoho panovníka, divocí disidenti nebo vesnické „bábušky“. Přitom emotivní a niterný rozměr pravoslaví je také podstatný. Berďajevské Rusko s jeho komplikovanou duší z Česka moc nezahlížíme. Důležitá je pro mě ve filmu i návštěva kamarádů, rodiny Kapustinů, u kterých se Vít a Gríša zastaví. V tom obřím a nevlídném ruském paneláku, ztraceném kdesi u Moskvy, je někdo, koho bychom sami chtěli za sousedy.

Z filmu Dálava

Jak se vám v Rusku natáčelo? Potřebovali jste nějaké povolení?
Byli jsme vybaveni dopisem od Českého centra v Moskvě, ve kterém se v ruštině vysvětloval důvod a cíl naší cesty. Ten nás jednoznačně zachránil na ruské hranici. Ale jiná povolení jsme neřešili. Štáb, technika i celý způsob natáčení byl záměrně miniaturní, až neviditelný. Jinak bychom venku skoro nic nenatočili. Kamerou byl fotoaparát a zvuk se zaznamenával na mikroporty a mikrofon ukrytý doslova pod čepicí, která vyčuhovala ze zvukařovy kožené kabely. 

Psal jste si nějaký rámcový scénář, nebo jste prostě se štábem vyjeli na cestu a zapnuli kameru?
Odevzdali jsme podrobný scénář pro Státní fond kinematografie i s předpoklady, co se na cestě může stát, včetně dalších linií, které jsem chtěl odvyprávět. Vždy se snažím popsat konkrétní situace a výjevy. Je to důležité pro představu scén, které chci točit, i když se třeba nestanou, tuším, které obrazy v realitě hledám. Je to zásadní i pro práci s kameramanem, který se tak napojí na příběh. 

Řekl jste: Obrazy, které hledám. Co to pro vás konkrétně znamenalo? Vymýšlíte si tedy dopředu určité body na ose žánru road movie, třeba setkání s Vítovou matkou, nebo čekáte, co se na místě stane?
Základní osa připravená je, zkouším si ji dopředu předmyslet a něco naplánovat. V případě Dálavy jsem mohl hodně předjímat, protože jsem byl s Vítem v intenzivním dlouhodobém kontaktu. Ale takto jsem točil i film Pod sluncem tma, jehož hlavní protagonisty Tomáše Tožičku a Milana Smrže jsem znal dlouho předtím a zkoušel s nimi dělat i předtáčky. Když už tvůrce má protagonisty trochu nastudované a vnímá jejich vztah k sobě i okolí, tak se životní situace opakují a stačí si na ně počkat. Vím, na jaká gesta a reakce se dá režijně políčit. 

Kde je v tom všem pro vás prvek překvapení? Dokument by vždy měl umět překvapit, a to jak tvůrce, tak samotné protagonisty i diváky.
Především v principu otevřené struktury. Třeba vyrážíte na cestu a nevíte, co se na ní stane mezi otcem a synem, když se spolu na tak dlouhou dobu zavřou do jednoho auta. Čekal jsem různý vývoj, co je může sblížit či oddálit, ale stejně mě i je samotné pak vývoj cesty překvapil. Natočené scény musejí mít v sobě organickou kvalitu, uvolněnou živelnost, mělo by probíhat jiskření mezi postavami. To je pro mě osobně asi stále podstatou diváckého očekávání, které ustanovuje něco, co vnímáme jako dokumentární žánr. Touha po překvapení jako čirá fascinace děním. Nevíme, co a jak se přesně stane, a divák by měl cítit, že je svědkem dokumentárního zázraku. Tvůrci si musejí dávat pozor, aby situaci nepřidusili, a tím zázrak nezabili. Zároveň mu musejí filmem vytvořit rám s vhodným světlem a zapojit ho mezi další obrazy. Překvapení pak může spočívat jen v nějakém jednoduchém detailu. Taková byla třeba chvíle, kdy Gríša řekl Vítovi najednou „táto“, přitom se s ním celou cestu nechtěl bavit.

Martin Mareček. Foto Světlana Malinová, Bořek Smažinka a Jiří Procházka

Jak se točily scény v autě, kterých je ve filmu řada? Kolik vás v tom autě bylo?
Nevím, jestli mám prozrazovat vznik filmové iluze… Bylo nás pět – oba protagonisté, já, zvukař Adam Levý a kameraman Jirka Málek. Měli jsme vepředu udělaný rig na uchycení kamery, přičemž Vít ani Gríša netušili, kdy přesně točíme a kdy ne.  Tak to bylo domluvené. Na iPadu i v telefonu mám aplikaci, která rozjíždí záznam a může i částečně ovládat kameru. Třeba jsem nahodil téma, otázku do dialogu, a pak jsme se s kameramanem a zvukařem jako hobiti pečlivě schovali. V tu chvíli jsme byli proměněni v kufr nebo karimatku.

Jak jste ve scénách v autě budovali napětí? Nečekal jste třeba, že si otec a syn budou víc povídat?
Původně jsem to trochu očekával, ale zas mě tak nepřekvapilo, že Gríša přišel do auta se sluchátky na hlavě, čímž dal najevo, že se s otcem bavit nechce a že se nebude ani ve filmu pokoušet být někým jiným, než kým je ve skutečnosti. Naprosto jsem to respektoval a vlastně jsem z toho měl radost. Sluchátka se stala jeho poznávacím znamením. Rychle jsem pochopil, že vztah Víta a Gríši se nebude popisovat a proměňovat jen během dialogů, ale že musíme pečlivě sledovat řadu dalších detailů. Vyprávět obrazem. Napětí i průniky mezi otcem a synem, rodičem a jeho dospívajícím potomkem, pak působí jako univerzálie, kterou zažíváme všichni, jakési archetypy. Stačí, když oba aktéry vidíte vedle sebe. Je to studie drobných nevědomých gest. 

Když hovoříte o archetypech, proč jste film nazval Dálava a jaké možné roviny to otevírá? Naznačujete to v závěrečných titulcích, kde citujete pasáž z Červené knihy C. G. Junga: „Tu jsem v noci zaslechl hlas, který přicházel z daleka, hlas své duše. Řekla: Ty jsi tak daleko! – Já: Jsi to ty, má duše? Z jakých výšin a dálav promlouváš? – Duše: Jsem nad tebou. Má dálava je dálava světa.“
To je takový hodně skrytý vzkaz, schválně na konci titulků. Ale je dobře, že jste si ho všimli… Vít v autě během jízdy poslouchal alba americké skupiny Dalava, která tudíž také zaznívá ve filmu z autorádia a je pak i v závěrečných titulcích. Jsou to jeho přátelé, kterým pomáhal pořádat v Brně koncert. Příběh té kapely je pozoruhodný. Tvoří ji rodilí Američané, ale s různými kořeny. Kytarista Aram Bajakian je arménského původu, spolupracoval s Lou Reedem či Johnem Zornem, jeho partnerka, zpěvačka Julia Ulehla, studovala operní zpěv, ale působila i v experimentálním divadle Workcenter of Jerzy Grotowski. Julia se jednou dostala ke zpěvníku moravských lidových písní, které kdysi dávno vydal její pradědeček, biolog a folklorista Vladimír Úlehla. Pro něho byl sběr lidovek analogií vědeckého výzkumu. Písně vnímal jako živé organismy, které se adaptují na prostředí a zároveň jej proměňují. Julia neumí česky, ale písně zpívá právě v našem jazyce. Její výslovnost je zvláštní, něčím cizorodá, něčím vtipná, ale zároveň jemná a vnímavá. Prostě zdaleka a pradávna, ale i na blízku, úplně uvnitř. Doma jsem kapelu pouštěl své ženě a vyprávěl o nich. Ta mě druhý den upozornila na odstavec s dálavou v Červené knize, z kapitoly Přezkoušení, kterou právě četla. A Vít sám zase Junga v dokurománu uváděl jako svého iniciačního autora. V tu chvíli jsem se rozhodl, že to je asi správný název pro náš film. A co je nejdůležitější – Dálava je rodu ženského!

Dálava 

V tomto kontextu je zajímavé, že ve vašich filmech nejsou výrazné ženské hrdinky…
Nikdy jsem to takhle neměřil, ale možná mluvíte spíš o kvantitě. Myslím, že třeba ve Zdroji jsou nejdůležitějšími postavami protestující vesnické ženy, kterým postavili ropovod přes pole, nebo disidentka Mirvari, která otevřeně a rozzlobeně mluví o korupci. A když zůstanu u Dálavy, tak prvek chybění ženských postav je nejen mystériem, ale i hnací silou. K podobám lásky mateřské, partnerské nebo spirituální. Někdy je nutné něco neukázat a tím podnítit imaginaci.

Vraťme se ještě na začátek k vašemu původnímu rozhodnutí natočit hraný film. Chtěl jste se jako autor skrze formu hraného filmu dostat k  věcem, ke kterým se skrze dokument dostáváte těžko?
Jednoznačně. Určitá životní zákoutí se s dokumentární kinematografií navštěvují složitě. Etika tvůrce je komplikovanější než u fikčních světů. A každý autor ji má nastavenou jinak, musí si ji asi i vytvořit. Kde je hranice duševní pornografie a co může protagonista obnažit, aby ho to neohrožovalo, ale zároveň mělo nějakou obecnou platnost a sdělnost? Nechávám na protagonistech, kam až chtějí zajít, ale zároveň to s nimi průběžně řeším. Já osobně ctím pocit bezpečí a vzájemné důvěry. I proto je Dálava nakonec jenom jednou ztišenou větví z košatého stromu. Ale i ta větev zná bouřky a je napojená na kořeny. 

Je pro vás hraný film tedy už uzavřená kapitola, nebo jste mu do budoucna otevřený?
Zavřený určitě nejsem. Naopak. Film je opravdu jenom jeden. Ale musím mít jasný důvod pro žánr, který zvolím.





more articles from a section:  Interview

F2.18Special little momentsInterview with Antonio Di Biase, the director of De Sancto Ambrosio movie, which has the world premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava International Documentary Film Festival.Matěj Pořízek
F2.18Are we experiencing dystopia today?Interview with Frédérick Cousseau, the director of the poetic documentary called NU, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Tomáš Poštulka
F2.18Freedom of ChoiceInterview with Jacky Goldberg, the director of Flesh Memory, which will have its international premiere in Opus Bonum competition
F1.18I like to find other ways to tell a storyInterview with Jorge Pelicano, the director of the Until Porn Do Us Part, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Eliška Charvátová
F1.18Wim Wenders on Pope Francis: Courageous, Fearless, Extremely HonestMicro-interview with Wim Wenders about his film Pope Francis: A Man of His Word
F1.18‘My Unknown Soldier’ Director’s Family Secret: ‘There Was a Hole…’Interview with Anna Kryvenko, the director of My Unknown Soldier
F1.18Ji.hlava Chief Marek Hovorka on Keeping the Docu Fest FreshInterview with Marek Hovorka, the director of Ji.hlava IDFFWill Tizard
1.18Are Polish filmmakers suicidals?Interview with Polish Director Piotr StasikMartin Svoboda
F4.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas
F3.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


from current issue:

New releaseOn Adultery as Mirror of Our Own SelvesBarbora Jíchová Tyson, a visual artist, who has been living in America for seventeen years, has finished her first feature film Talking About Adultery this year. According to the author, the film is an essayistic collage and represents a perspective on humanity, which holds the mirror up to us all.Barbora Jíchová TysonNew releaseFREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera ČákanyováNew releaseHavel Speaking, Can You Hear Me?What were the two last years in the life of former dissident, ex-president Václav Havel like? How did he reflect on the fact that he was gradually leaving this world? Documentarian Petr Jančárek talks about his upcoming documentary film capturing the final stretch of Havel’s, life, the rough cut of which was shown at the Ji.hlava IDFF in the Studio 89 section marking this year’s anniversary of the so-called Velvet Revolution.Petr JančárekThemeEmerging Czech female documentariansIs there a new tide of emerging female documentarians in Czech cinema? What’s fascinating about the work of Czech female filmmakers like Johana Ožvold, Greta Stocklassa or Viera Čákany?Will TizardSportHow to Teach Documentary FilmmakingThis year’s Ji.hlava IDFF offered a panel discussion on how documentary filmmaking is taught in Visegrad countries. Methods used to teach documentary filmmaking in different V4 countries were discussed by lecturers from selected schools. Vít Janeček introduced documentary courses at Prague’s FAMU, Attila Kékesi represented Hungarian University of Theatre and Film Arts in Budapest, Viera Čákanyová talked about study programmes at Slovak Academy of Performing Arts in Bratislava – VSMU, and Maria Zmarz-Koczanowicz discussed documentary education at National Film School in Lodz. What emerged from their fruitful discussion? Vít Janeček, Kamila Boháčková, Maria Zmarz-Koczanowicz, Attila Kékesi, Peter KerekesPoemThe reanimation of Mr. PuiuKhavn De La CruzReviewA Place to Take a BreathThe film journalist Janis Prášil compares two documentary portraits of this year – Forman vs. Forman and Jiří Suchý: Tackling Life with Ease on his blog.Janis PrášilReview Music as a Lag Between Death and InfinityJanis Prášil ruminates on Solo – this year´s winner of Ji.hlava Czech Joy section – which comes to cinemas. Did the picture succeed in depicting the inner world, so hard to portray, of a mentally ill musician? And what if it is the illness itself which enables people to take a look into the grievous core of being?Janis PrášilReviewOn Sounds by ImageThe film journalist Antonín Tesař writes about the new film The Sound Is Innocent directed by Johana Ožvold.Antonín TesařInterviewGreta Stoklassa: I Read Rather than Preach the RealityAn interview with the director Greta StoklassaKamila BoháčkováInterviewTo Surprise MyselfWhile the main competition at the International Karlovy Vary Film Festival does not feature any Czech title, the festival’s documentary section has one Czech film to offer: A documentary road movie by Martin Mareček entitled Over the Hills exploring the relationship between a father and a son, as well as the distance that separates us from others. Unlike his previous socially engaged films, the latest title provides a personal and intimate insight. But as Martin Mareček put it in his interview for dok.revue – what is intimate is universal. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováInterviewKarel Vachek: Films Just Have to Make You Laugh!One of the most original Czech filmmakers Karel Vachek made his ninth film novel called Communism and the Net or the End of Representative Democracy. Fifty years after Prague Spring and thirty years after the Velvet Revolution, Karel Vachek “with his inner laughter” looks back on the evolution of our society and predicts a transformation to direct democracy based on the possibilities of the internet that will allow for the engagement of the whole mankind without the need of representatives. His film Communism will be screened at the beginning of next year at the International Film festival Rotterdam.Kamila BoháčkováIntroductionCzech docs of the year 2019Welcome at the English double issue of dok.revue 2019. This winter issue looks back upon the Czech documentary scene in the year 2019 and serves as an annual book of the most (internationally) interesting Czech documentaries and articles about them at dok.revue.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23rd Ji.hlava International Documentary Film Festival