Začněme u sebe, jinak se nic nezmění

Rozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.

Tvůrci Země medu, makedonští dokumentaristé Tamara Kotevská a Ljubomir Stefanov. Ilustrace Michaela Kukovičová.

Země medu, citlivá observační studie životní i přírodní harmonie a jejího možného narušení, se zapsala do historie – jako první film vůbec získala letos nominaci na Oscara jak za nejlepší dokument, tak i nejlepší zahraniční film roku 2019. Obojí mělo své opodstatnění. Snímek kombinuje prosté zachycení reality a univerzálně srozumitelné přesahy, které z tohoto pozorování vyplývají. Svůj přístup přibližují pro dok.revue tvůrci Země medu, makedonští dokumentaristé Ljubomir Stefanov (LS) a Tamara Kotevská (TK).
 

Vznik vašeho filmu doprovázela řada náhod. Nejprve jste chtěli natáčet krátký environmentální dokument, ale pak jste narazili na Hatidze, kurážnou ženu v pusté vesnici, která se stará o včely. Co vás přesvědčilo, že právě ona může být protagonistkou vašeho příběhu?

LS: Na několika místech jsme objevili netradiční včelí úly. Začali jsme se zajímat o to, komu patří, kdo a proč se o ně stará. Takhle jsme objevili Hatidze. Ihned nás zaujala. Působivý byl i její vztah s matkou, o kterou se starala ve zpustlé chatrči bez elektřiny i vody. Uvědomili jsme si, že máme nosný námět. Prvních šest měsíců jsme pouze pozorovali její každodenní život, vztah s matkou a obstarávání včelích úlů.

Jak obtížné bylo získat si její důvěru?

TK: Nebylo to těžké. Hatidze byla od počátku velmi otevřená a chtěla nám předat svůj životní příběh. Patrně to souviselo i s tím, že mnoho času tráví sama, a proto byla tak sdílná. Mnohem složitější to bylo s početnou kočovnou rodinou, která se ve vesnici zabydlela v průběhu natáčení. Získat si jejich důvěru trvalo půl roku a podařilo se to díky Hatidze, která se spřátelila s jejich dětmi. Byla pro ně jako babička, zpívala jim, povídala si s nimi, vyprávěla jim příběhy. Nejprve nás přijaly děti a pak i jejich rodiče.

Zdá se, že váš film muselo ovlivnit velké množství nepředvídatelných situací, natáčení zabralo tři roky a na jeho konci jste měli přibližně 400 hodin natočeného materiálu. Jakým způsobem jste z těchto situací vybírali výsledných 89 minut tak, aby vznikl souvislý děj s finálním poselstvím?

TK: Střih a celková editace byly velice obtížné. Naštěstí jsme ale hned na začátku objevili správnou cestu. Ve chvíli, kdy jsme si ujasnili, co chceme naším filmem sdělit, jsme měli hotovou základní strukturu, kterou jsme pak zaplňovali konkrétním materiálem. Pokud bychom začali obráceně, tedy od analýzy jednotlivých obrazů bez předem stanovené struktury, pravděpodobně bychom stříhali ještě teď.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam.
 

Ve vašem filmu se příliš nemluví, protagonisté jako by ani nevěděli, že je sleduje kamera. Skrze obrazy popisujete základní lidskou přirozenost i vztahy mezi lidmi a přírodou. Souvisel tenhle postup a jakýsi univerzální, obecně srozumitelný jazyk snímku i s tím, že jste nerozuměli řeči svých postav?

LS: Mluvili jsme s nimi makedonsky, takže jsme mohli komunikovat bez problému. Ale co se týče jednotlivých scén a celkového natáčení, máte pravdu. Hatidze s matkou nebo s rodinou mluvila turecky. Když jsme natáčeli jejich vzájemné dialogy, nerozuměli jsme jim skoro vůbec. Občas, když Hatidze mluvila s matkou, jsme pochopili téma jejich konverzace, ale to bylo všechno.

Překlad těchto dialogů jste si nechali až na závěr, do procesu editace. Byli jste překvapeni, o čem spolu vaši protagonisté mluvili?

LS: V některých případech nás konverzace skutečně překvapila. Především některé dialogy mezi Hatidze a její matkou. Dívali jsme se tak trochu na nový film, což bylo přínosné.

Z překladů dialogů mezi Hatidze a její matkou vyplývá i několik úsměvných poznámek, ačkoliv film pracuje s vážnými tématy. Jak důležité pro vás bylo zachytit humor?

LS: To bylo naprosto stěžejní. Film přirozeně zaplňuje temnota, bolest i bezútěšnost. Humor je proto účinnou zbraní.

TK: Pro lidi, jako je Hatidze, představuje humor způsob, pomocí kterého můžou přežít.
 

"V dokumentech udává rytmus materiál... Každá scéna má svoji vlastní přirozenost. Můžete udělat drobné zásahy, ale rychlost nebo souslednost událostí nevymyslíte."
 

Přestože sledujete vztah člověka a přírody, váš snímek na mě nepůsobí jako agitační environmentální dokument, který by explicitně volal po lidském návratu k přírodě. Film zaměřujete více obecně, lidsky, neobviňujete žádné korporace, pouze pozorujete vesnické soužití v časosběrných obrazech. Bylo pro vás obtížné objevit ten správný balanc mezi realistickou observací a implicitními, takřka filozofickými přesahy?

TK: Obě linie příběhu vznikaly zároveň od samého začátku. Už od prvních záběrů jsme si uvědomovali potřebu této rovnováhy a pracovali jsme na ní. Určitě to nebylo tak, že by jedna linie přišla až po té druhé. O každém záběru jsme přemýšleli tak, aby jej bylo možné větvit oběma směry, tedy do realistického zobrazení i do jakéhosi přesahu.

LS: Hned v prvních týdnech jsme si uvědomovali, jakým způsobem budeme chtít film zaměřit. Nicméně v průběhu natáčení se objevila řada situací, které se nakonec ukázaly jako stěžejní – především v kontextu onoho univerzálního jazyka, o kterém jste mluvil. Uvedu příklad. Poté, co otec početné rodiny začal stejně jako Hatidze pěstovat med, přijel za ním obchodník, který mu řekl, že koupí všechen jeho med a zaplatí mu tak víc peněz. Hatidze ale otce varovala a upozornila ho, že nemůže svým včelám sebrat všechen med najednou, protože včely pak budou hladové a napadnou její včelstvo. Do chvíle, než se objevil tento obchodník, žili všichni v harmonii. On ale se svou nabídkou, že zaplatí víc, když dostane vše naráz, zákonitě tuto rovnováhu narušil. Podařilo se nám jednoduše zachytit mechanismus nenasytnosti a jejích následků. Takovými obchodníky, kteří naruší harmonii kvůli osobnímu prospěchu, umíme být totiž všichni.

Přestože zřejmým antagonistou je ve filmu především obchodník, i rodina – hlavně otec – má svůj podíl na narušení harmonie. Otec ale působí především jako prostředník, své jednání ospravedlňuje tím, že potřebuje peníze pro svoji rodinu…

TK: Rodina ve filmu představuje průměrnou rodinu. Jako pozorovatelům nebo filmařům nám v tomto případě nepříslušely konkrétní soudy. Proč bychom to dělali? Zaznamenali jsme, že mnoho diváků – především v Evropě – rodinu odsoudilo. Na druhé straně jsme ale měli radost, když se naopak někteří lidé sami poznali v tom, jakou roli můžou sehrát v narušení nastolené harmonie. Tahle sebereflexe je jediný způsob, jak je možné něco změnit. Věci nezměníme neustálým obviňováním svého okolí, ostatních lidí nebo institucí. Musíme začít u sebe. Pokud se v chybách neuvidíme my sami, nic se nezmění.
 

"Podařilo se nám jednoduše zachytit mechanismus nenasytnosti a jejích následků. Takovými obchodníky, kteří naruší harmonii kvůli osobnímu prospěchu, umíme být totiž všichni."
 

LS: V Evropě mnoho lidí obviňuje z narušení harmonie rodinu z našeho filmu, ale jenom proto, že bohatší Evropané zapomínají, že podobné rodiny v některých částech světa skutečně existují.

TK: Pokud by se neukázal obchodník, jediným antagonistou by asi zůstal otec rodiny Hussein. To by ale byla špatná a neúplná zpráva.

Vytratila se podle vás z našich životů lidskost?

TK: Ve vztahu k přírodě určitě. Lidskost chápu tak, že si uvědomujeme, že bychom mohli být silnější než jiní, ale zvolíme takovou cestu, abychom respektovali své okolí a nepřekračovali určité hranice. V tomto kontextu se lidskost určitě vytrácí.

Váš film působí velice komorně, některé kulturní souvislosti – například důraz na rodinu nebo otázka dnes už vylidněné vesnice – vkládáte do filmu pouze náznakem. Proč jste nepracovali více s kontextem příběhu?

LS: Ukázali jsme Hatidze v jejím každodenním rytmu, jak se stará o včely i o matku, i to, jak jezdí svůj med prodávat na trhy do Skopje. Film neměl mít politický nebo historický kontext.

TK: Během natáčení se objevilo pár nápadů, protože už samotné lokace byly opravdu zajímavé. Našli jsme ale lepší způsob, jak naše téma vyjádřit. Nyní připravujeme dětskou knížku, v níž pracujeme s historickým kontextem.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam.
 

Země medu je observační časosběrný dokument. Některé scény, jejich dramaturgie a souslednost působí dojmem téměř hraného filmu s předepsanými scénickými poznámkami. Šlo o shodu náhod, nebo jste v některých momentech své postavy režírovali?

LS: Ne, protagonisty filmu jsme nerežírovali, skutečně jsme pouze zachycovali, co se ve vesnici dělo. Za tento dojem může střih. Měli jsme velké množství materiálu a vytyčili jsme si základní strukturu. Scény a jejich souslednost jsme pak vytvořili tak, aby scénická návaznost připomínala dramaturgické prvky hraných filmů. Některé scény, které na sebe navazují, oddělují i dva roky. Třeba scéna, kdy Hatidze volá do domu na svoji matku, která jí neodpovídá, vznikla asi dva roky předtím než scéna, jež následuje potom. Spojení scén ve výslednou strukturu pro nás představovalo velkou výzvu. Seřazení scén má svůj důvod, něco jsme objevili i při editaci zvuku. Tenhle postup může ukázat nové směry, proto jsme asi měli úspěch.

Neměli jste kvůli tomuto postupu problém objevit správný rytmus snímku?

TK: V dokumentech udává rytmus materiál, nikoliv jednotlivé scény. S rytmem můžete pracovat obecně, ale nedostanete ho do jednotlivých scén, protože všechno se v nich děje přirozeně. Každá scéna má svoji vlastní přirozenost. Můžete udělat drobné zásahy, ale rychlost nebo souslednost událostí nevymyslíte.

Váš film získal mnoho mezinárodních ocenění, například tři ceny na festivalu v Sundance, a dočkal se i nominací na Oscara. Jak tato ocenění nebo nominace vnímáte?

LS: Myslím si, že konkrétní ceny nejsou podstatné. Pro mě bylo relevantní třeba to, že jsme uspěli v anketě The New York Times, kde náš snímek vyhodnotili ne jako nejlepší dokument, ale jako nejlepší film roku 2019.

TK: Pro mě bylo důležité ocenění v Sundance. Je to skvělý nezávislý festival. V Sundance se lidé skutečně dívají na soutěžní filmy. Oscary mají trochu jinou politiku, jako autor filmu musíte být vidět a prezentovat se. Trochu to připomíná politické kampaně, což nepovažuji za správné, protože filmař by měl zůstat „schovaný“ za svým dílem.

I tak se ale Země medu zapsala do oscarové historie. Šlo o první snímek, který byl nominován na nejlepší dokument a zároveň na nejlepší zahraniční film loňského roku. Existují dnes podle vás nějaké hranice mezi dokumentem a hraným filmem?

LS: Ne, žádné hranice zde nemusejí být. Přesně to jsme naším filmem ukázali.





more articles from a section:  Interview

F2.18Special little momentsInterview with Antonio Di Biase, the director of De Sancto Ambrosio movie, which has the world premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava International Documentary Film Festival.Matěj Pořízek
F2.18Are we experiencing dystopia today?Interview with Frédérick Cousseau, the director of the poetic documentary called NU, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Tomáš Poštulka
F2.18Freedom of ChoiceInterview with Jacky Goldberg, the director of Flesh Memory, which will have its international premiere in Opus Bonum competition
F1.18I like to find other ways to tell a storyInterview with Jorge Pelicano, the director of the Until Porn Do Us Part, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Eliška Charvátová
F1.18Wim Wenders on Pope Francis: Courageous, Fearless, Extremely HonestMicro-interview with Wim Wenders about his film Pope Francis: A Man of His Word
F1.18‘My Unknown Soldier’ Director’s Family Secret: ‘There Was a Hole…’Interview with Anna Kryvenko, the director of My Unknown Soldier
F1.18Ji.hlava Chief Marek Hovorka on Keeping the Docu Fest FreshInterview with Marek Hovorka, the director of Ji.hlava IDFFWill Tizard
1.18Are Polish filmmakers suicidals?Interview with Polish Director Piotr StasikMartin Svoboda
F4.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas
F3.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová

starší články

3.20DOK.REVUE
29. 06. 2020


from current issue:

New releaseOn Adultery as Mirror of Our Own SelvesBarbora Jíchová Tyson, a visual artist, who has been living in America for seventeen years, has finished her first feature film Talking About Adultery this year. According to the author, the film is an essayistic collage and represents a perspective on humanity, which holds the mirror up to us all.Barbora Jíchová TysonNew releaseHavel Speaking, Can You Hear Me?What were the two last years in the life of former dissident, ex-president Václav Havel like? How did he reflect on the fact that he was gradually leaving this world? Documentarian Petr Jančárek talks about his upcoming documentary film capturing the final stretch of Havel’s, life, the rough cut of which was shown at the Ji.hlava IDFF in the Studio 89 section marking this year’s anniversary of the so-called Velvet Revolution.Petr JančárekThemeEmerging Czech female documentariansIs there a new tide of emerging female documentarians in Czech cinema? What’s fascinating about the work of Czech female filmmakers like Johana Ožvold, Greta Stocklassa or Viera Čákany?Will TizardSportHow to Teach Documentary FilmmakingThis year’s Ji.hlava IDFF offered a panel discussion on how documentary filmmaking is taught in Visegrad countries. Methods used to teach documentary filmmaking in different V4 countries were discussed by lecturers from selected schools. Vít Janeček introduced documentary courses at Prague’s FAMU, Attila Kékesi represented Hungarian University of Theatre and Film Arts in Budapest, Viera Čákanyová talked about study programmes at Slovak Academy of Performing Arts in Bratislava – VSMU, and Maria Zmarz-Koczanowicz discussed documentary education at National Film School in Lodz. What emerged from their fruitful discussion? Vít Janeček, Kamila Boháčková, Maria Zmarz-Koczanowicz, Attila Kékesi, Peter KerekesPoemThe reanimation of Mr. PuiuKhavn De La CruzReviewA Place to Take a BreathThe film journalist Janis Prášil compares two documentary portraits of this year – Forman vs. Forman and Jiří Suchý: Tackling Life with Ease on his blog.Janis PrášilReview Music as a Lag Between Death and InfinityJanis Prášil ruminates on Solo – this year´s winner of Ji.hlava Czech Joy section – which comes to cinemas. Did the picture succeed in depicting the inner world, so hard to portray, of a mentally ill musician? And what if it is the illness itself which enables people to take a look into the grievous core of being?Janis PrášilReviewOn Sounds by ImageThe film journalist Antonín Tesař writes about the new film The Sound Is Innocent directed by Johana Ožvold.Antonín TesařInterviewGreta Stoklassa: I Read Rather than Preach the RealityAn interview with the director Greta StoklassaKamila BoháčkováInterviewTo Surprise MyselfWhile the main competition at the International Karlovy Vary Film Festival does not feature any Czech title, the festival’s documentary section has one Czech film to offer: A documentary road movie by Martin Mareček entitled Over the Hills exploring the relationship between a father and a son, as well as the distance that separates us from others. Unlike his previous socially engaged films, the latest title provides a personal and intimate insight. But as Martin Mareček put it in his interview for dok.revue – what is intimate is universal. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováInterviewKarel Vachek: Films Just Have to Make You Laugh!One of the most original Czech filmmakers Karel Vachek made his ninth film novel called Communism and the Net or the End of Representative Democracy. Fifty years after Prague Spring and thirty years after the Velvet Revolution, Karel Vachek “with his inner laughter” looks back on the evolution of our society and predicts a transformation to direct democracy based on the possibilities of the internet that will allow for the engagement of the whole mankind without the need of representatives. His film Communism will be screened at the beginning of next year at the International Film festival Rotterdam.Kamila BoháčkováIntroductionCzech docs of the year 2019Welcome at the English double issue of dok.revue 2019. This winter issue looks back upon the Czech documentary scene in the year 2019 and serves as an annual book of the most (internationally) interesting Czech documentaries and articles about them at dok.revue.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23rd Ji.hlava International Documentary Film Festival