Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!

Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.

Karel Vachek očima ilustrátorky Michaely Kukovičové.

V jakém smyslu pracujete ve svém filmu s pojmem „komunismus“? Jde o komunismus jako utopii, která je pro vás stále živá?
Komunismus byla poslední velká utopie. Všichni dávní utopisté věděli, že majetek a moc je třeba rozptýlit mezi lidi. Thomas More, Tommaso Campanella, Henri de Saint-Simon, Charles Fourier – ti všichni chtěli společnost, kde lidé spolupracují a nebojí se sebe navzájem. To žádná revoluce nepřinesla – vždy převrat skončil nějakými novými vládci a novými majiteli!

Utopie jsou krásné. Ale jejich realizace zatím nikdy nevyšla – vezměme si, jak násilná byla Říjnová revoluce v Rusku a posléze gulagy.
To je hloupost, co říkáte. Nerealizuje se utopie, ale pro většinu vytoužená změna. Jakmile začnete realizovat změnu, ukáže se, že spousta lidí tu změnu nechce, protože v původní situaci na tom byli lépe než ti ostatní. Žádný bohatý Brit nechtěl parlament bez vládnoucího krále a žádný francouzský šlechtic nechtěl být občanem a také šel pak většinou pod gilotinu. Je jasné, že když se ty procesy rozběhnou, vždy jsou hrozné. Ale je důležité si uvědomit, že díky Francouzské revoluci jsme dnes občané, Cromwellovi vděčíme za parlament a díky ruské revoluci víme, že se majetek nemusí vlastnit, ale jen spravovat osobně. A všemi občany! Tentokrát poprvé v dějinách je možné nemít po revoluci vůdce – nemít nové majitele a nové vládce, nepotřebujete vůdce. Nebude potřeba zastupitelské demokracie, protože každý člověk se bude zastupovat sám.

"Co také můžete pořád vyprávět? Že život je k smíchu, protože lidské bytí je příšerné, ale větší krásy na světě není. A vyprávíte tohle všechno dohromady."

Myslíte díky síti, internetu...
Ano! Došlo ke kardinální technologické změně, a to jsou sítě. Ty způsobí změnu ve strukturování společnosti a poprvé v dějinách by mohly umožnit odstranění zastupitelů. Lidé mohou být propojeni rovnou na síti a rozhodnout o všem. Na to, jak se to má provést, pak lze najmout odborně kvalifikované úředníky.

Síť je však jen nástroj. A skrývá řadu problémů, prostřednictvím internetu se šíří myšlenky, které mohou být nebezpečné – vezměte si fake news.
Ano, síť je prostředek, ale takový, jaký nikdy v dějinách nebyl. A samozřejmě si ty problémy uvědomuji – díky síti je dnes v USA prezidentem Donald Trump nebo v Británii premiérem Boris Johnson. No samozřejmě, bude to hrozné. Ve svém filmu proto také říkám, že to bude maso. Navíc vím, že síť je napadnutelná a zneužitelná hackery. Podívejte, atomová energie je také dobrá věc, a přitom nemůžete zabránit, aby někdo nevymyslel bombu a neházel ji po ostatních. Všechno se dá zneužít. Já jsem síť nevymyslel, jen říkám, jaké může mít důsledky. A co dobrého to může přinést.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Váš film v tomto směru ke konci vyznívá až apelativně.
Protože si myslím, že to tak pregnantně jako já ještě nikdo neřekl – ostatně kdo by byl tak hloupý, aby to říkal?

Nicméně o úskalí té sítě už film nevypráví. Proč?
Musel bych rozebírat jen nebezpečí, vlastně nebezpečí každé revoluce. Já jsem to vzal z jedné vody načisto – že to prostě bude maso. Ale že to je změna, která se rovná kupříkladu objevu parního stroje, jenž ukončil feudalismus.

V tomto kontextu mi ve filmu trochu chybělo hnutí Milion chvilek pro demokracii, průběžné demonstrace různě po republice. Ti lidé se shromáždili právě prostřednictvím sítě...
Jsem rád, že se to děje, samozřejmě. Ale tato shromáždění jsou záludná, protože tam se předvádějí lidé, kteří doufají ve funkce v nějaké budoucí politické struktuře. Navíc na těch demonstracích lidé neříkají konkrétní věci, které by se měly změnit, jen jim vadí konkrétní vládci a vlastníci – chtějí jiné! A to je špatně! Museli by pochopit, že celý zastupitelský systém je špatný. Ale to na těch shromážděních neříkají. Českou politiku by bylo nejlepší zrušit.

"Za nejcennější na svých filmech považuji to, že udržím ten velký prostor zajímavý a živý až do konce."

Váš snímek má ale ještě druhou stránku, osobnější a hlubší, vy říkáte gnostickou.
O gnózi věděli všichni skuteční mystici – Angelus Silesius či Ladislav Klíma. Když člověk potlačí svoje ego, tak má možnost dotknout se hlubších vrstev sebe sama. Buď se chováte v životě osudově, tedy žijete v rámci příčin a následků, nebo máte možnost být gnostikem, tedy křesťansky řečeno jste také tím bohem, účastníkem živého života – zázraku. Když se vám to v hlavě tak podaří, vymyslíte třeba Pythagorovu větu nebo střídavý proud – směju se!

Jak lze podle vás vykročit z vlastního ega?
Na to není cesta. Musíte vcházet do sporu se systémem, ve kterém žijete, a hledat, jak by žití mohlo fungovat méně bolestně. Protože život je samé utrpení. A když to začnete dělat, tak vám to okolí dá vypít, dostanete pár ran do hlavy a je možné, že vás to natolik promění, že půjdete hlouběji do sebe, za to ego. Člověk se dostává v životě do situací, že ať jde vlevo, nebo vpravo, obojí je špatně. Zvlášť když chodíte tam, kam se nemá. Na tom se v životě učíte hledat, které špatně je dobře – co je správně pro vaši cestu. Smějete se náznakům toho, že něco hlubšího ve vás myslí.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

To je ten vnitřní smích, o kterém píšete ve své knize Teorie hmoty?
Ano! Protože já pak říkám, že člověk musí být svým způsobem „blbej“. Takový Švejk. Protože co je Švejk? Není „hodnej“, není „zlej“, není „chytrej“, není „hloupej“. Švejk dělá to, co má, a to vypadá občas jako by tropil výtržnosti! A když se chováte tak, jak máte, zlehčujete ty systémy, které se tváří, že vědí, co je dobře a co je špatně.

Ale to nemusí souviset pouze s politikou...
Kdepak! To je třeba i o mravnosti systému. Když se někdo svleče, tak buď je to Ivan Jirous a svleče se na správném místě, anebo je to blbec, kterého by měli zavřít do blázince. Jirous třeba vlezl na Malé Straně na výstavu, svlékl se a zkazil ji, protože tyhle výstavy jsou často jenom design, nejsou o ničem. A on to intuitivně cítil, tak jim tu pseudopohodu zničil. Jirous věděl, kde se má svléct.

Pro koho točíte filmy?
Pro sebe. Jediný smysl umění je domoci se filozofického vztahu ke světu. Dnes máte tolik lidí, kteří si myslí, že o umění jde tehdy, když je hezké a upoutá pozornost. Protože nic než touhu bavit se v hlavě nemají. Z toho vznikají hrozné věci, a dokonce mohou být hrozně intenzivní. Já říkám, že jsou magické. Ti „umělci“ umějí jen čarovat, což znamená umět být v souladu s magickým světem, se sny, s vizemi, s jinými světy. To může být nebezpečné a nemá to v sobě humor. Do skutečnosti se magie plést nemá, protože nerozeznáte, co v těch jiných světech je dobré a co už ne. Uznávám například, že Jan Preisler byl zajímavý malíř, ale nechci ho mít doma. Zatímco Alfons Mucha má smích uvnitř – bude vám s jeho obrazy dobře. Je to gnostik, stejně jako Mikoláš Aleš, Piet Mondrian nebo Camille Corot.

"Nenávidím dokumentární film! Potuluje se tu hodně lidí, kteří točí všelijaká lidská neštěstí, vynechávají jejich příčiny nebo zamlčují konflikty a točí pohádky. Je to buď kýč, nebo sociální porno!"

To ale zní jako subjektivní rozlišení umění – Mondrian ano, Preisler ne. Co vás k tomu vede?
Já neřekl Preisler ne! Vidíte, o něco pravdivější tvrzení vypadá hloupě. To je zkušenost a každý ji nemá. Naučila mě to moje žena Dagmar, protože byla chytřejší než já. Magické a gnostické jsem se těžce učil rozlišovat a ona mě přinutila například poslouchat Smetanovy opery. Mně připadaly nejdřív hloupé, ale je to taková ta krásná blbost. Podobně jako to má Mucha, oba byli gnostici. Smetanova hudba je plná vnitřního smíchu, a když ji budete poslouchat, tak vás uvnitř spraví.

Umění je podle vás tedy uměním harmonie. Jak jí ale docílit?
Prostě to musí být celé k smíchu! Harmonie je, že musíte něco chtít tolik, jako to nechcete. Tak vzniká vnitřní rovnováha.

Vy sám jste gnostik?
Něco asi umím a něco asi vím. Ale kolik toho je a jak to doopravdy vypadá, bych se nesnažil říkat. Poznám, kdy jsem uvnitř v pořádku. Když nejsem v pořádku, tak pátrám, kde jsem udělal chybu. Také si myslím, že něco umím, protože když jsem viděl poprvé svou ženu, poznal jsem, že to je „ona“. Pak jsme spolu byli padesát let. Před pár lety mi umřela. Dělala mi radost jako bytost, že vůbec byla. Většinu života jsem netušil, co všechno věděla. Přitom mě to nějakým způsobem nutilo chodit jinudy. Takže jsem se leccos naučil. Všechny věci mají složitější pozadí.
 

Karel Vachek při rozhovoru. Foto Josef Kokta
 

To složitější pozadí je i podstatou vašich filmů, zdá se mi. Zpočátku to vypadá, že jde o nesourodý materiál, a teprve postupně se různé linie skládají dohromady a tvoří souvislou výpověď. Na to ale je potřeba čas.
Zpočátku to vypadá, že hrozně skáču. V Komunismu je první jednání expozicí a jednotlivé motivy se vracejí a rozplétají se až později. Proto film plyne stále rychleji, směrem k epilogu. Musíte to udělat tak, aby to pořád jelo. Za nejcennější na svých filmech považuji to, že udržím ten velký prostor zajímavý a živý až do konce. 

Jak filmy skládáte dohromady? Máte nějakou předem danou strukturu, nebo postupujete intuitivně?
Dělám film, jako bych maloval obraz. Pracuji stále na všech částech. Já to jedu znovu a znovu dokola a najednou mi dojde, že někde něco chybí. Mám nějaké záběry, které mi připadají důležité, jedu film a najednou se objeví místo, kam je dám. Každý den jsem celé tři roky chodil do střižny a jel jsem ten film. Jen v neděli jsme nepracovali, jinak denně šest hodin v kuse, pak už člověk neudrží pozornost.

Z nějakých materiálů jste film ale nejprve skládal...
Jednak jsem měl svoje staré filmy, ale nehledal jsem v nich ty nejlepší scény – hledal jsem v nich aktuální myšlenky pro dnešek – například pojednávám o korejském diktátorovi, spatřuji tam jistou podobnost s Václavem Havlem, tak ho tam zařadím, a pak chci vyjádřit, že Havel měl dvě tváře, podle toho, s jakou ženou žil, a tak se tam objeví obě jeho ženy... Jsou to jen náznaky. Poté tam zařadím Ivana Jirouse a scénu, ve které říká, že Havlův životopis přestal psát. Máte zkrátka myšlenku a hledáte k ní materiály. Musíte určitou věc vyjádřit na určitém místě určitou formou, aby se dostala do těch správných proporcí, aby nevznikl třeba dojem, že dělám film proti Václavu Havlovi. Nakonec tak se film rozžívá. Film je proti všem, i proti mně!

Vaše filmy jsou hodně dlouhé, ten poslední trvá pět a půl hodiny. Kdy poznáte, že je film hotový?
Když už mě nic nenapadá. Ty věci tečou, jedna se vyvíjí z druhé, a pokud by některá myšlenka nebyla dokončená, vyžádá si další kapitolu.

Proč mají vaše filmy takový rozměr?
Z literatury víme, že existuje povídka, novela a román. Povídka je vlastně vtip, novela je obsažnější vtip a román je, když se novela opakuje mnohokrát a vytvoří se zvláštní dějové průchody od jedné novely k druhé a všechny si vzájemně odporují, až se začne objevovat naše bytí v celé své neuchopitelnosti. No, a mě už ty jednotlivé a samotné vtipy dělat nebaví.

Ve filmu říkáte, že točíte pořád jeden film, jen téma se mění.
Co také můžete pořád vyprávět? Že život je k smíchu, protože lidské bytí je příšerné, ale větší krásy na světě není. A vyprávíte tohle všechno dohromady. Natočím parchanta, jako je Zeman, Babiš nebo Paroubek, a jsem šťastný, jak jsou krásní v tom svém parchantství. To je sen, to si nevymyslíte. To je ta nádhera života, že vznikají takové divné novotvary. A na druhou stranu proti nim protestujete. A pak jste šťastný, že to dokážete popsat a dokážete se jim smát a smějete se i sobě, že o tom vůbec mluvíte nebo točíte film.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Protože všechno zlé může být i pro něco dobré, jak zazní ve vašem novém filmu...
A je to tak. Co je to zlo? Zlo vyřizuje bolestným způsobem věci, které nejde vyřídit dobře. Nebolestně. Věci spolu navzájem komunikují, a když neznáte krátký a rozumný způsob, tak máte dlouhý a bolestný.

Liší se Komunismus něčím od vašich předešlých filmů?
Vůbec ne, já dělám furt to samé. Na začátku si vždycky říkám, že ten nový film udělám jinak. Ale vždycky je to pak stejné.

Proč chcete dělat pokaždé film jinak?
Chci mít víc a chytřejších myšlenek a chci je výrazněji strukturovat, aby se zapsaly lidem do hlavy.

Takže nakonec chcete, aby vaše filmy rezonovaly. Nenatáčíte je tedy jen pro sebe...
No tak asi jo. Pro sebe to děláte v tom smyslu, že musíte dávat pozor, abyste nebyl hloupý a neohrožoval tak další lidi. Musíte dělat film tak, abyste zůstal přiměřeně hloupý, v tomto smyslu to děláte pro sebe. Jsou ale filmaři, kteří kdyby si uvědomili, co dělají – jak rezonují, tak poběží rovnou do rybníka a utopí se. Proto to děláte pro sebe, abyste se nemuseli jít utopit.

Dočetla jsem se, že jste vždy toužil natočit hraný film. Proč se vám to nikdy nepodařilo?
Protože jsem vždy dostal málo peněz! Měl jsem v životě jen jednou příležitost dělat velký hraný film. V roce 1967. Už byl schválený do výroby, hlavní roli měl hrát Oldřich Nový a měl se jmenovat Kdo bude hlídat hlídače. Chtěl jsem točit film o totálním městě a o tom, proč tam lidé nemají co jíst, proč válčí. A oni mě zastavili. Po letech jsem natočil úplně jiný film, jen ten název jsem z toho použil.

"Smějete se náznakům toho, že něco hlubšího ve vás myslí."

Netušila jsem, že sníte o hercích k tlumočení vlastních myšlenek.
Nenávidím dokumentární film! Potuluje se tu hodně lidí, kteří točí všelijaká lidská neštěstí, vynechávají jejich příčiny nebo zamlčují konflikty a točí pohádky. Je to buď kýč, nebo sociální porno! Ke Komunismu jsem napsal stošedesátistránkový scénář, který počítal s velkým hereckým obsazením, ale dali mi na něj jen deset milionů. Mělo tam hrát asi padesát herců. Když máte přesné dialogy, můžete nějaké lidi přinutit, aby je řekli. Lidi z ulice na takové role sbírat nemůžu, zvlášť když mají ty věci, které se říkají, hodně obecný charakter. Pokud mám jen lidi ze skutečnosti, tak buď si sám dořeknu to, co má zaznít, nebo se to snažím najít ve skutečnosti a na síti. Měl jsem dvě skvělé pomocnice Helenu Papírníkovou a Helenu Všetečkovou, které mi hledaly záběry na internetu, a také jsem si půjčil některé záběry z filmů svých studentů, třeba od Víta Klusáka nebo Marcela Halcina. Z toho pak udělám myšlenku, kterou potřebuji.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Někdy však skutečnost nabízí situace, které mimoděk o něčem vypovídají a jež člověk nevymyslí. Takové situace používáte i ve svých filmech. Třeba když Václav Klaus krade pero – to je groteskní situace, a přitom skutečná.
Je málo vtipů, které vzniknou v přírodě samy od sebe jako ten Klaus a pero. Nebo Havel, když natáčel Odcházení, nebo řečnící Zeman se svými chorobami. To je sen, to si nevymyslíte. To se nedá zinscenovat.

Zmínil jste spolupráci s Helenou Papírníkovou a Helenou Všetečkovou, svými bývalými studentkami z FAMU. Jak jste na Komunismu spolupracovali?
Střihám dvacet let s Renatou Pařezovou, ale ona už se v těch moderních technologiích nevyzná. Tyhle holky to však umějí. Obě jsou skutečné režisérky, takto dobrých žáků jsem měl pět deset za celých dvacet let. Nicméně kontrolu toho, co kde bude, dělám já. Každý film se může vytvářet jen v jedné hlavě. Ale spoluvytvářejí ho i ti, kteří s vámi pracují. Něco vám přinesou a vy to musíte umět rozpoznat. Kameraman Karel Slach mi často natočí hrozné věci, vždycky mě to rozčílí. Ale když to strávím, tak pochopím, že jeho záběry jsou lepší než ty, které jsem si pro danou situaci vymyslel. On si to udělá po svém. 





more articles from a section:  Interview

2.20None of the big streaming platforms are buying documentaries now because people are so scared in their personal lives Challenges for the film industry and festivals in the age of the coronavirusRadim Procházka
F2.18Special little momentsInterview with Antonio Di Biase, the director of De Sancto Ambrosio movie, which has the world premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava International Documentary Film Festival.Matěj Pořízek
F2.18Are we experiencing dystopia today?Interview with Frédérick Cousseau, the director of the poetic documentary called NU, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Tomáš Poštulka
F2.18Freedom of ChoiceInterview with Jacky Goldberg, the director of Flesh Memory, which will have its international premiere in Opus Bonum competition
F1.18I like to find other ways to tell a storyInterview with Jorge Pelicano, the director of the Until Porn Do Us Part, which has the premiere in Opus Bonum competition at 22nd Ji.hlava IDFF.Eliška Charvátová
F1.18Wim Wenders on Pope Francis: Courageous, Fearless, Extremely HonestMicro-interview with Wim Wenders about his film Pope Francis: A Man of His Word
F1.18‘My Unknown Soldier’ Director’s Family Secret: ‘There Was a Hole…’Interview with Anna Kryvenko, the director of My Unknown Soldier
F1.18Ji.hlava Chief Marek Hovorka on Keeping the Docu Fest FreshInterview with Marek Hovorka, the director of Ji.hlava IDFFWill Tizard
1.18Are Polish filmmakers suicidals?Interview with Polish Director Piotr StasikMartin Svoboda
F4.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas

starší články

4.19DOK.REVUE
14. 10. 2019


from current issue:

New releaseOn Adultery as Mirror of Our Own SelvesBarbora Jíchová Tyson, a visual artist, who has been living in America for seventeen years, has finished her first feature film Talking About Adultery this year. According to the author, the film is an essayistic collage and represents a perspective on humanity, which holds the mirror up to us all.Barbora Jíchová TysonNew releaseFREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera ČákanyováNew releaseHavel Speaking, Can You Hear Me?What were the two last years in the life of former dissident, ex-president Václav Havel like? How did he reflect on the fact that he was gradually leaving this world? Documentarian Petr Jančárek talks about his upcoming documentary film capturing the final stretch of Havel’s, life, the rough cut of which was shown at the Ji.hlava IDFF in the Studio 89 section marking this year’s anniversary of the so-called Velvet Revolution.Petr JančárekThemeEmerging Czech female documentariansIs there a new tide of emerging female documentarians in Czech cinema? What’s fascinating about the work of Czech female filmmakers like Johana Ožvold, Greta Stocklassa or Viera Čákany?Will TizardSportHow to Teach Documentary FilmmakingThis year’s Ji.hlava IDFF offered a panel discussion on how documentary filmmaking is taught in Visegrad countries. Methods used to teach documentary filmmaking in different V4 countries were discussed by lecturers from selected schools. Vít Janeček introduced documentary courses at Prague’s FAMU, Attila Kékesi represented Hungarian University of Theatre and Film Arts in Budapest, Viera Čákanyová talked about study programmes at Slovak Academy of Performing Arts in Bratislava – VSMU, and Maria Zmarz-Koczanowicz discussed documentary education at National Film School in Lodz. What emerged from their fruitful discussion? Vít Janeček, Kamila Boháčková, Maria Zmarz-Koczanowicz, Attila Kékesi, Peter KerekesPoemThe reanimation of Mr. PuiuKhavn De La CruzReviewA Place to Take a BreathThe film journalist Janis Prášil compares two documentary portraits of this year – Forman vs. Forman and Jiří Suchý: Tackling Life with Ease on his blog.Janis PrášilReview Music as a Lag Between Death and InfinityJanis Prášil ruminates on Solo – this year´s winner of Ji.hlava Czech Joy section – which comes to cinemas. Did the picture succeed in depicting the inner world, so hard to portray, of a mentally ill musician? And what if it is the illness itself which enables people to take a look into the grievous core of being?Janis PrášilReviewOn Sounds by ImageThe film journalist Antonín Tesař writes about the new film The Sound Is Innocent directed by Johana Ožvold.Antonín TesařInterviewGreta Stoklassa: I Read Rather than Preach the RealityAn interview with the director Greta StoklassaKamila BoháčkováInterviewTo Surprise MyselfWhile the main competition at the International Karlovy Vary Film Festival does not feature any Czech title, the festival’s documentary section has one Czech film to offer: A documentary road movie by Martin Mareček entitled Over the Hills exploring the relationship between a father and a son, as well as the distance that separates us from others. Unlike his previous socially engaged films, the latest title provides a personal and intimate insight. But as Martin Mareček put it in his interview for dok.revue – what is intimate is universal. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováInterviewKarel Vachek: Films Just Have to Make You Laugh!One of the most original Czech filmmakers Karel Vachek made his ninth film novel called Communism and the Net or the End of Representative Democracy. Fifty years after Prague Spring and thirty years after the Velvet Revolution, Karel Vachek “with his inner laughter” looks back on the evolution of our society and predicts a transformation to direct democracy based on the possibilities of the internet that will allow for the engagement of the whole mankind without the need of representatives. His film Communism will be screened at the beginning of next year at the International Film festival Rotterdam.Kamila BoháčkováIntroductionCzech docs of the year 2019Welcome at the English double issue of dok.revue 2019. This winter issue looks back upon the Czech documentary scene in the year 2019 and serves as an annual book of the most (internationally) interesting Czech documentaries and articles about them at dok.revue.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23rd Ji.hlava International Documentary Film Festival