Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu

Dokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Vyrůstal jsem v partě kluků na panelovém sídlišti v Uherském Hradišti, mimo jiné s hudbou historicky nejpopulárnější „československé“ kapely Elán, na kterou jsme chodili do narvané sportovní haly v nedalekých Kunovicích, kde se potily i zdi...

S tých istých dvorov v tej istej triede
v tom istom svete aj dobrodružstvá polnočné
Každý je frajer, všetci jak jeden
v bohatstve, biede, my máme všetko spoločné

V prostředí našich paneláků se později odehrávala nejen chlapecká dobrodružství…

Ulica je krásny dom, vstúpme doň
už ti pískam pod oknom
signál známy len nám dvom

Zároveň s tím, jak jsem se vzdálil časoprostoru dětství, tak ochablo moje sepětí s Elánem, které se nečekaně, a o to důsažněji, obnovilo před zhruba patnácti lety v divadelním baru Poslední leč, jenž se stal veřejným obývákem našeho tehdejšího brněnského společenství. Soundtrack k našim filozofickým, tvůrčím i postpubertálním seancím obstarával jukebox. A na něm jsme si v rámci antropologicko-sociologické rozvahy nad důvody nadčasovosti hitů a hvězd pouštěli také písně z dospívání a Elán, řečeno s Rážem, mě překvapil něčím známým…

Tak ma cháp, alebo tráp
Sú rôzne štýly ako sa môžme mýliť
cháp, alebo tráp
Ja veľa znesiem – mýlim sa celkom presne

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Žije Ráž tak, jak zpívá?

Z tehdejšího přemítání nad tím, jestli mé stavy rozjitřenosti nejsou jen výrazem retro nostalgie, nakonec vyplynula analýza napětí v Rážově hlasu. V jeho až ontologické matérii se mísí charakter jemného i drsného šmirglu s chórem sboru, z něhož se ozývá chlapská zastřenost i dívčí výšky neboli kluk, holka, chlap i žena: síla i něha, tvrdost i křehkost, úder i dotek, suverenita i otevřenost.

Len kamarát ti prihrávku vráti

Jednou mi kamarád Petr Minařík v Leči sdělil, že nám domluvil s Rážem rozhovor pro kulturní revue Rozrazil. A tak se z tohoto setkání stala příležitost přesvědčit se o tom, že rozevřenosti Rážova hlasu odpovídá i rozevřenost mentální, vyjádřená třeba analogií mezi Rážovou proužkovanou košilí a jeho proužkovanou duší, protkanou řádky světla i tmy. Dotazy jsme s Minaříkem kladli v podobě fragmentů z textů Elánu s leitmotivem otázky, do jaké míry Ráž žije to, o čem zpívá…

Tretím okom vidím ako vidí žena
Hodnota je iná ako býva cena
Tretím okom vidím ako klamú telá
Že je pravda polovičná a tvári sa celá

A právě tento princip vnímání zpěváka prostřednictvím světa písní Elánu Ráže zaujal natolik, že se čas pro naše povídání řádově protáhl a stal se podle mě také zdrojem našeho prvotního přiblížení. A vytváří rovněž kurzivou psaný rámec vámi zde právě čtené intertextuální písně o životě jednoho setkání. Když jsem pak v roce 2009 točil pro slovenskou televizi GEN o Jožu Rážovi, tak jsem si při filmování s ním ověřil, že je schopný a ochotný přistoupit na ambivalentní, performativní a polemickou rovinu zkušeností v duchu otevřených situací osobní i nadosobní povahy…

To bol ten svet krásnych víl a kráľov
kde pravda víťazí
kde pravda víťazí
dnes sa mi to zdá už príliš málo
učím sa znova žiť
učím sa znova žiť

 

Z filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral

Zviditelnit neviditelné

A poté mě opět v Leči vyzval kamarád a producent Láďa Cmíral, abychom spolu natočili celovečerní portrét a uchopili tak proužky Rážovy vrstevnaté osobnosti v rozměru delším, než v jakém to umožňoval krátký GEN. V Leči ostatně ve stejné konstelaci vznikla nedlouho předtím idea situačního portrétu frontmana Katapultu Oldy Říhy (Rock života, 2011)…

Až zavládne v celém světě blahobyt
Až budem umět skoro všechno vyrobit
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Oba portréty vznikaly právě v režimu hry. Nešlo o bilanční záznam, nýbrž o zachycení aktéra tady a teď, respektive teprve v tom, jak bude reagovat. Tematickým východiskem obou filmů byla pozice civilní metafyziky: oba pánové jsou hvězdy žijící s nohama na zemi a s hlavou ve vesmíru neboli v univerzu, jehož jsme součástí a které nás zároveň přesahuje. Říha nemůže přijít na to, jestli on hraje na kytaru, nebo kytara na něho. Pro něj je hudba Bohem i tváří v tvář smrti jeho spoluhráčů…

Když se ti nechce v noci spát, láhev i lednice je prázdná
Když nemáš chuť se na nic ptát a každá odpověď je zrádná
Když slyšíš jenom svýho srdce puls, tak zpívej blues

Ráž se vztahuje k Bohu osobním způsobem jako k někomu, kdo se prostřednictvím lidí zatím marně snaží vyřešit nějaký svůj problém, což je vnímání ustanovující mezi Bohem a člověkem stav až intimní interakce. V rockerovi, jenž je křesťanským buddhistou vyznávajícím komunismus a který tvrdí, že naplnění je možné dosáhnout jen skrze prázdnotu, se potkává popkultura s transcendencí a já vnímám tuto nepravděpodobnou konstelaci jako příležitost ke zpřítomnění toho, že nadosobní rozměr může být přirozenou součástí života každého z nás…

Pane Bože, prosím,
môžeš naznačiť
Kam mám ďalej putovať
a kde mám ďalej byť

 

Jožo Ráž a Jan Gogola ml. Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

U každého snímku se pokouším zviditelnit to více či méně neviditelné. Kontextu filmu odpovídající, ale zároveň vychylující estetikou nebo atakujícími otázkami, impulzy a aranžováním situací se snažím k dění před kamerou přistoupit tak, aby se realita projevila jako svoje určitá možnost. Jde o to, kým protagonista je, ale zároveň o to, kým by mohl být nejen on, ale spolu s ním neoddělitelně také já jako režisér a stejně tak i divák. Díky tomu, jak se aktér postupně zjevuje ve svých různých možných podobách, tak se z něj vlastně stává kolektivní postava: status jednotlivce se rozptyluje do jeho jednotlivých verzí, propojených sítí různorodých motivů...

Hey Hey Zlato pôjdeme do NATO
Kúpime si samopaly bude nám fajn
Hey Hey Zlato máme predsa NATO
Kúpime si starý Phantom Ordung muus sein
Som hlas nášho ľudu
Som synonym údu
Som obhajca pudu
A majster Woodoo

Mezi šmoulou a Gargamelem

Portrét pak obsahuje aspekty eseje, jelikož snímaný člověk představuje ve své nastalé pluralitě vějíř jím ztělesněných témat, a to pokud možno převážně nečekaných až překvapivých. Z tohoto důvodu jsem inicioval natáčení také v prostředích, která Ráž do té doby nenavštívil a do nichž vstupujeme v situačním modu jako na jeviště klasická i sociální s využitím fundusu každodennosti. Jednotlivými etudami procházejí napříč leitmotivy osobní, spirituální i společenské, které se kolikrát i prolínají, jako například když se Ráž po jedné z našich politických různic charakterizuje jako „někdo mezi šmoulou a Gargamelem“…

Som dobrý, dobrý či zlý?

Neviem. Neviem.
Dobrý, dobrý či zlý?
Neviem. Neviem

Přistupuji k němu jako k osobnosti, jež v rámci Elánu oslovila několik českých a slovenských generací a má schopnost svojí tvorbou sjednocovat, ale která zároveň svými veřejnými projevy společnost dlouhodobě rozděluje a její část až odpuzuje. 

Svet sa zbláznil asi hára
z tričiek zúri Che Guevara
Zázrak je že žije Fidel
on svet celkom dobre videl

 

 Z natáčení filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu. Foto Ladislav Cmíral
 

Jedná se o vztah, který zná v nějaké podobě asi každý: někdo je vám blízký a pak v lecčems o to víc vzdálený. A vy toto napětí můžete pojmout jako výzvu. A aniž bych to původně zamýšlel, tak hybatelem portrétu se postupně stávalo právě naše potkávání se. Během prvních natáčecích dní jsem se ani neocitl v obraze, před kameru jsem vstoupil až ve chvíli, kdy se ukázalo, že nejdůležitější lidé Jožova života se ve filmu neobjeví. Manželka, s níž je Jožo ve vztahu od náctiletého věku a díky níž podle svých slov ještě žije, se dlouhodobě médiím i veřejnosti striktně vyhýbá. Klíčový textař Elánu a Jožův největší přítel Boris Filan (mimo jiné autor výroku, že písně Elánu jsou modlitbami pro nevěřící) odešel z placu před začátkem natáčení, protože neměl čas čekat na to, až vyřešíme problém s mikrofonem. A právě v tento moment jsem si na Filanem uvolněnou židli v bratislavské restauraci UFO dovolil usednout já. Šlo mně o to, aby Jožo vstupoval také do interakcí a aby film neumrtvila monologická struktura. 

A vzápětí se u daného stolu odehrála ve filmu přítomná situace, která se stala akcelerátorem vývoje filmu a našeho vztahu, který bych popsal tak, že když vám na tom druhém záleží, tak se s ním potom i potýkáte. O tomto filmu jsem ostatně vždy uvažoval i ve společensko-politické dimenzi. Jde totiž také o pokus o to, aby se naším prostřednictvím k sobě přiblížily i v něčem vzdálené sociální kontexty. Aby se ukázalo, že veřejný diskurz nemusí mít nutně povahu izolovaně komunikujících společenství. Mám za to, že „proti“ může být cestou k „pro“. 

Veriaci občas neveria
A neveriaci veria
Sú čudní vtáci s perím
A sú Boží bez peria
Moslimi kresťania židia
Tí až keď zavrú oči vidia





more articles from a section:  New release

dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.
1.20The story of a small provincial townNovice Russian director Dmitrij Bogoljubov tells dok.revue about the circumstances surrounding the origin of his new film Town of Glory, a co-production with Czech production company Hypermarket Film and Czech Television. The film uncovers the mentality of Yelnya, a provincial Russian town that is one of the most depressing in the country and where the legacy of the Great Patriotic War still lingers – something Putin’s establishment has successfully exploited to gain the support of the local citizens. The film was available to stream for a short time in March on the portal DAFilms as a part of the festival One World Online. This fall it will be shown on Czech Television and possibly in cinemas as well.Dmitrij Bogoljubov
1.20Sun of the Living DeadAnna Kryvenko on the loss of compassion in the post-factual age, the battle with the chaos and hostility of the universe, and how to create a documentary essay from archive materials.Anna Kryvenko
1.20FREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera Čákanyová
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.

starší články

.DOK.REVUE
21. 09. 2020


from current issue:

Situational reviewCaught in the Net should really be on the net if it’s going to change anythingDiscussion about the new film by Vít Klusák a Barbora Chalupová Caught in the NetKamila BoháčkováSituational reviewWill our civilisation negotiate this turn?American documentarian Jeff Gibbs’ activist film Planet of the Humans, which criticises the way we treat renewable energy sources, has evoked numerous controversial reactions. It’s no surprise that the producer is well-known filmmaker Michael Moore, who released the film freely on YouTube on Earth Day, when the worldwide corona virus pandemic was at its peak.Kamila BoháčkováNew releaseFREMWhat is it like to shoot a film in Antarctica? Is it possible to get into the head of artificial intelligence? And what is GAI? All this is described by the documentarist Viera Čákanyová in the text she wrote about her new film FREM in dok.revue.Viera ČákanyováNew releaseSun of the Living DeadAnna Kryvenko on the loss of compassion in the post-factual age, the battle with the chaos and hostility of the universe, and how to create a documentary essay from archive materials.Anna KryvenkoNew releaseThe story of a small provincial townNovice Russian director Dmitrij Bogoljubov tells dok.revue about the circumstances surrounding the origin of his new film Town of Glory, a co-production with Czech production company Hypermarket Film and Czech Television. The film uncovers the mentality of Yelnya, a provincial Russian town that is one of the most depressing in the country and where the legacy of the Great Patriotic War still lingers – something Putin’s establishment has successfully exploited to gain the support of the local citizens. The film was available to stream for a short time in March on the portal DAFilms as a part of the festival One World Online. This fall it will be shown on Czech Television and possibly in cinemas as well.Dmitrij BogoljubovThemeThere’s more than one feminismA reflection on women documentarians inspired by Barbora Baronová’s book Women on WomenMartin ŠrajerTheoryBiopics and the Trembling Ethics of the Real We publish here the essay by one of the most prominent minds in film today, Timothy Corrigan, who presented his essay “Biopics and the Trembling Ethics of the Real” at the Ji.hlava International Documentary Film Festival in fall 2019 as a part of his lecture for students in the festival’s educational module Media and Documentary.Tereza Hadravová, Timothy CorriganInterviewWe have to start with ourselves, or nothing will changeAn interview with Macedonian documentarians Ljubomir Stefanov and Tamara Kotevská, creators of the film Honeyland.Vojtěch KočárníkInterviewNone of the big streaming platforms are buying documentaries now because people are so scared in their personal lives Challenges for the film industry and festivals in the age of the coronavirusRadim ProcházkaIntroductionWhen local is universaldok.revue 1.20Kamila Boháčková