Skříňka s predátory

Janis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.
05.03.2020 - Janis Prášil

V síti

Vít Klusák a Barbora Chalupová se ve svém novém dokumentu V síti zaměřili na sexuální predátory lovící na internetu nezletilé oběti. Tvůrci volí konfrontační metodu, pracují s vyhrocenými emocemi, nadsázkou a odhalením. Vstupují do předkamerového prostoru a jsou jasně názorově vyhraněni. Zatímco jedna část publika je šokovaná samotným tématem, někteří diváci mají problém s jeho pojetím. Stěžují si na záměrné ohromování publika, návodnost i na to, že dílo zpracovává obecně známý fakt, aniž by odhalilo něco nového. Ještě děsivější názorový proud predátory dokonce hájí a svaluje vinu na oběti.

Nemá smysl se zamýšlet nad metodami, které jsou legitimní součástí angažovaných dokumentů, jejichž cílem je upozornit na negativní jevy a aktivizovat publikum, případně zákonodárce, aby sjednali nápravu. Společenská debata je nedílnou součástí těchto děl, která pokračují i po skončení projekce. Prorůstají veřejným prostorem, transformují jej, jsou to příběhy na pokračování. V síti zároveň navazuje na Klusákův dosavadní režijní rukopis, vyznačující se nejen volbou kontroverzních témat, stylizací nebo usvědčující přímočarostí, ale i psychologickým a sociologickým ponorem.
 


 

V síti
 

Jedním z nejzajímavějších aspektů Klusákovy tvorby je otázka, zda se podaří sledovaný subjekt, jenž reprezentuje určitou společenskou skupinu, přimět k sebereflexi. V Českém snu je to kolektivní postava spotřebitelů, kteří se nechají nalákat na fiktivní reklamní kampaň. Svět podle Daliborka se pokouší přimět samozvaného ochránce bílé rasy, neonacistu a youtubera ke kritickému náhledu na sebe sama, přičemž ho za tímto účelem tvůrce dovede až do bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. V prvním případě se pracuje s iluzí, vytvořenou marketingovým týmem, ve druhém se sebeklamem. Otázka sebereflexe má však ve snímku V síti, zachycujícím internetové prostředí, ještě další rozměr.

Internet jako houba

Klusák a Chalupová použili médium jako zbraň. Najali plnoleté mladě vypadající herečky, nechali jim v televizním ateliéru postavit napodobeniny dětských pokojíčků a založili jim falešné profily na sociálních sítích. Zkonstruovali fiktivní svět jako past, do níž nachytali sexuální agresory, kteří zneužívají bezbřehosti internetu a zaměřují se na snadnou kořist. Tvůrci predátory vyjmuli z neuchopitelné virtuální reality a „zhmotnili“ je v téměř démonické podobě. Záběry z webkamer ukazují pohlavní údy nebo rozpixelované ovály obličejů, z nichž koukají pouze nerozostřené oči a ústa. Je to dokonalý obraz odlidštěného, anonymního zla. 

Pod tímto děsivým povrchem se skrývají tři kategorie agresorů. První skupina popírá problematičnost svého jednání a svaluje vinu na oběť, společnost nebo na nedostatek příležitostí. Druhá připouští nezákonnost svého chování, ale kvůli svým potřebám se nechce omezovat. Třetí skupina se touto otázkou vůbec nezabývá. U všech kategorií převládá dojem, že není nic, co by je v páchání jejich činnosti zastavilo. Internet pro ně představuje bezpečné, nepostižitelné prostředí bez hranic a zákona.
 


 

V síti
 

I na nerovný a pouze jednostranně prospěšný „vztah“ však musí být dva. V síti definuje i druhou kolektivní postavu, která není schopna vyhodnotit riziko a bránit se. Není to film o pedofilech, ale o predátorech, o honu za kořistí, o tom, jak jedna část populace zneužívá jinou. Není novinkou, že na internetu se takoví lovci vyskytují, ale jak toto prostředí funguje, je na veřejnosti v podstatě tabu. Znají ho jen dotčené skupiny, tedy agresoři a jejich mlčící oběti, ať už ty aktuální, nebo odrostlé. Klusák a Chalupová otevírají Pandořinu skříňku. Zobrazují nejen alarmující rozměr sexuálního zneužívání na internetu, ale i povahu prostředí, míru tlaku, manipulaci, zastrašování a vydírání, jimž je oběť vystavena. Zkonkrétňují problém, dávají mu tvář, aby už nešlo o záležitost dvou anonymních skupin. Jejich snímek má však i širší poselství. Internet je jako houba, nasává do sebe vše kolem, je taková, jaké je její prostředí. Není to jen obraz jednotlivců a skupin, ale i systému, který má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toxické prostředí podporuje.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml