O zvucích obrazem

Filmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti.
03.10.2019 - Antonín Tesař

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent

Hudba není jen pasivní poslech zvuku. Spíš je to komplexní zkušenost, do které je zapojené celé posluchačovo tělo i prostor, v němž se odehrává, a technologie, skrze kterou se uskutečňuje. Tuto tezi v různých obměnách opakuje hned několik mluvčích dokumentu Johany Ožvold The Sound is Innocent. Onou technologií přitom může být libovolný hudební nástroj, nebo dokonce i trénovaný lidský hlas, třeba vokál operní pěvkyně, který dokáže v určité frekvenci rozbíjet sklo. Přemýšlení o zvuku a zvucích (počítaje v to i ticho) v moderním světě je výrazným tématem hudební avantgardy 20. i 21. století. Film The Sound is Innocent rozhodně nemá ambici přinést systematické a komplexní zkoumání tohoto složitého, abstraktního a filozofického problému. Namísto toho do něj dělá několik dílčích vrtů spojených s rozdílnými osobnostmi experimentální (a) elektronické hudby i hudebními teoretiky, z nichž každému je věnovaná jedna samostatná kapitola.

Dokument zároveň pozoruhodně překládá tělesnou a technologickou zkušenost zvuku do filmového média. Extrémní důraz klade na prostorovost. Mizanscénu většiny záběrů tvoří ztemnělé, rozlehlé a členité interiéry, nahrávací studia, haly nebo archivy, které jsou zároveň nosiči zvuku, jemuž často dodávají specifickou kvalitu. Do nich tvůrci umisťují různé typy obrazovek, ze kterých k nám promlouvají „mluvící hlavy“ jednotlivých protagonistů. Mohou to být staré televize, monitory počítačů, ale i stěny místností, na které se filmový obraz promítá pomocí projektorů. Tělesnost zvuku se tak v tomto audiovizuálním díle přetváří do formy obrazů. To platí ostatně i pro samotnou režisérku, která nejenže svým hlasem namluvila autorské komentáře, ale přímo ve filmu vystupuje, a to v podstatě jako vizuální korelát moderátorské persony – klidná, odosobněná prezence zvolna procházející prostory mizanscény jako nezúčastněný pozorovatel. Nikdy ji přímo neuvidíme mluvit, zato několikrát zní její voice-over ve scéně, kde kamera snímá její tvář se zavřenými ústy.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Právě tahle snaha vytvořit ke zvukům odpovídající obrazy, připoutat hudbu k jejím fyzickým generátorům a prostředím jejich šíření, dává filmu jeho originální styl. Kamera často v dlouhých záběrech bloudí ztmavlými prostory, ve kterých teprve nachází obrazovky, na nichž vidíme jednotlivé mluvčí. Není to ale jen samoúčelné ozvláštnění. Tím, že film ukazuje své obrazy zprostředkovaně přes jiná média, nám od nich vytvoří odstup. Stejný odstup nám ostatně jednotliví mluvčí chtějí nastolit ve vztahu k hudbě a zvuku, když zdůrazňují, že teprve pokud se zaměříme na časoprostorovou situaci, v jaké něco posloucháme, umožní nám to zaslechnout takové kvality zvuku, které jsme zatím nevnímali. To platí pro Steva Goodmana z labelu Hyperdub, který se zabývá využitím zvuku jako prostředku represí, i pro tvůrce improvizovaných hudebních nástrojů Dirty Electronics.

„Až fetišistická záliba v ‚paměťových artefaktech', evokujících každodennost nedávno minulých dob, upozorňuje na souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.“

Různé mediální technologie či zvukové generátory a nosiče tak tvoří podstatnou součást obrazů filmu. Upozorňuje na ně už začátek snímku, kde na běžícím pásu defilují staré tiskárny, přehrávače a další technika, která následně přepadává přes okraj na vršící se hromadu haraburdí. Až fetišistická záliba v „paměťových artefaktech“ evokujících každodennost nedávno minulých dob, která byla patrná ve starším krátkém filmu Johany Ožvold Černý dort (2016), dostává v The Sound is Innocent hlubší smysl. Upozorňuje na úzkou souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Film přitom jako by se tvářil spíš futuristicky než nostalgicky. „Zacházením s technologií vyjadřujeme svůj postoj ke světu. Je to naše zodpovědnost i šance,“ říká Ožvold v závěru filmu, jako by mělo jít bezmála o manifest. Ve skutečnosti ale film má spíš retrofuturistický nádech libující si v analogu nebo počátcích elektronické hudby. To ale může být způsob, jakým přemosťuje domnělou opozici hmotného a virtuálního. Dokument nám znovu a znovu připomíná, že každý zvuk je fyziologický a každá zvuková technologie je nakonec nějakým způsobem hmotná.

The Sound is Innocent je vzrušující film už tím, jak moc se vzdaluje postupům současného autorského dokumentu. I bez tohoto srovnání je to ale dílo, které velmi sebejistě a podnětně pracuje s vlastní stylizací a tématem. Rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co letos v českém dokumentu zatím vzniklo.





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml