O zvucích obrazem

Filmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti.
03.10.2019 - Antonín Tesař

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent

Hudba není jen pasivní poslech zvuku. Spíš je to komplexní zkušenost, do které je zapojené celé posluchačovo tělo i prostor, v němž se odehrává, a technologie, skrze kterou se uskutečňuje. Tuto tezi v různých obměnách opakuje hned několik mluvčích dokumentu Johany Ožvold The Sound is Innocent. Onou technologií přitom může být libovolný hudební nástroj, nebo dokonce i trénovaný lidský hlas, třeba vokál operní pěvkyně, který dokáže v určité frekvenci rozbíjet sklo. Přemýšlení o zvuku a zvucích (počítaje v to i ticho) v moderním světě je výrazným tématem hudební avantgardy 20. i 21. století. Film The Sound is Innocent rozhodně nemá ambici přinést systematické a komplexní zkoumání tohoto složitého, abstraktního a filozofického problému. Namísto toho do něj dělá několik dílčích vrtů spojených s rozdílnými osobnostmi experimentální (a) elektronické hudby i hudebními teoretiky, z nichž každému je věnovaná jedna samostatná kapitola.

Dokument zároveň pozoruhodně překládá tělesnou a technologickou zkušenost zvuku do filmového média. Extrémní důraz klade na prostorovost. Mizanscénu většiny záběrů tvoří ztemnělé, rozlehlé a členité interiéry, nahrávací studia, haly nebo archivy, které jsou zároveň nosiči zvuku, jemuž často dodávají specifickou kvalitu. Do nich tvůrci umisťují různé typy obrazovek, ze kterých k nám promlouvají „mluvící hlavy“ jednotlivých protagonistů. Mohou to být staré televize, monitory počítačů, ale i stěny místností, na které se filmový obraz promítá pomocí projektorů. Tělesnost zvuku se tak v tomto audiovizuálním díle přetváří do formy obrazů. To platí ostatně i pro samotnou režisérku, která nejenže svým hlasem namluvila autorské komentáře, ale přímo ve filmu vystupuje, a to v podstatě jako vizuální korelát moderátorské persony – klidná, odosobněná prezence zvolna procházející prostory mizanscény jako nezúčastněný pozorovatel. Nikdy ji přímo neuvidíme mluvit, zato několikrát zní její voice-over ve scéně, kde kamera snímá její tvář se zavřenými ústy.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Právě tahle snaha vytvořit ke zvukům odpovídající obrazy, připoutat hudbu k jejím fyzickým generátorům a prostředím jejich šíření, dává filmu jeho originální styl. Kamera často v dlouhých záběrech bloudí ztmavlými prostory, ve kterých teprve nachází obrazovky, na nichž vidíme jednotlivé mluvčí. Není to ale jen samoúčelné ozvláštnění. Tím, že film ukazuje své obrazy zprostředkovaně přes jiná média, nám od nich vytvoří odstup. Stejný odstup nám ostatně jednotliví mluvčí chtějí nastolit ve vztahu k hudbě a zvuku, když zdůrazňují, že teprve pokud se zaměříme na časoprostorovou situaci, v jaké něco posloucháme, umožní nám to zaslechnout takové kvality zvuku, které jsme zatím nevnímali. To platí pro Steva Goodmana z labelu Hyperdub, který se zabývá využitím zvuku jako prostředku represí, i pro tvůrce improvizovaných hudebních nástrojů Dirty Electronics.

„Až fetišistická záliba v ‚paměťových artefaktech', evokujících každodennost nedávno minulých dob, upozorňuje na souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.“

Různé mediální technologie či zvukové generátory a nosiče tak tvoří podstatnou součást obrazů filmu. Upozorňuje na ně už začátek snímku, kde na běžícím pásu defilují staré tiskárny, přehrávače a další technika, která následně přepadává přes okraj na vršící se hromadu haraburdí. Až fetišistická záliba v „paměťových artefaktech“ evokujících každodennost nedávno minulých dob, která byla patrná ve starším krátkém filmu Johany Ožvold Černý dort (2016), dostává v The Sound is Innocent hlubší smysl. Upozorňuje na úzkou souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Film přitom jako by se tvářil spíš futuristicky než nostalgicky. „Zacházením s technologií vyjadřujeme svůj postoj ke světu. Je to naše zodpovědnost i šance,“ říká Ožvold v závěru filmu, jako by mělo jít bezmála o manifest. Ve skutečnosti ale film má spíš retrofuturistický nádech libující si v analogu nebo počátcích elektronické hudby. To ale může být způsob, jakým přemosťuje domnělou opozici hmotného a virtuálního. Dokument nám znovu a znovu připomíná, že každý zvuk je fyziologický a každá zvuková technologie je nakonec nějakým způsobem hmotná.

The Sound is Innocent je vzrušující film už tím, jak moc se vzdaluje postupům současného autorského dokumentu. I bez tohoto srovnání je to ale dílo, které velmi sebejistě a podnětně pracuje s vlastní stylizací a tématem. Rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co letos v českém dokumentu zatím vzniklo.





další blogy autora:

Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová