O zvucích obrazem

Filmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti.
03.10.2019 - Antonín Tesař

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent

Hudba není jen pasivní poslech zvuku. Spíš je to komplexní zkušenost, do které je zapojené celé posluchačovo tělo i prostor, v němž se odehrává, a technologie, skrze kterou se uskutečňuje. Tuto tezi v různých obměnách opakuje hned několik mluvčích dokumentu Johany Ožvold The Sound is Innocent. Onou technologií přitom může být libovolný hudební nástroj, nebo dokonce i trénovaný lidský hlas, třeba vokál operní pěvkyně, který dokáže v určité frekvenci rozbíjet sklo. Přemýšlení o zvuku a zvucích (počítaje v to i ticho) v moderním světě je výrazným tématem hudební avantgardy 20. i 21. století. Film The Sound is Innocent rozhodně nemá ambici přinést systematické a komplexní zkoumání tohoto složitého, abstraktního a filozofického problému. Namísto toho do něj dělá několik dílčích vrtů spojených s rozdílnými osobnostmi experimentální (a) elektronické hudby i hudebními teoretiky, z nichž každému je věnovaná jedna samostatná kapitola.

Dokument zároveň pozoruhodně překládá tělesnou a technologickou zkušenost zvuku do filmového média. Extrémní důraz klade na prostorovost. Mizanscénu většiny záběrů tvoří ztemnělé, rozlehlé a členité interiéry, nahrávací studia, haly nebo archivy, které jsou zároveň nosiči zvuku, jemuž často dodávají specifickou kvalitu. Do nich tvůrci umisťují různé typy obrazovek, ze kterých k nám promlouvají „mluvící hlavy“ jednotlivých protagonistů. Mohou to být staré televize, monitory počítačů, ale i stěny místností, na které se filmový obraz promítá pomocí projektorů. Tělesnost zvuku se tak v tomto audiovizuálním díle přetváří do formy obrazů. To platí ostatně i pro samotnou režisérku, která nejenže svým hlasem namluvila autorské komentáře, ale přímo ve filmu vystupuje, a to v podstatě jako vizuální korelát moderátorské persony – klidná, odosobněná prezence zvolna procházející prostory mizanscény jako nezúčastněný pozorovatel. Nikdy ji přímo neuvidíme mluvit, zato několikrát zní její voice-over ve scéně, kde kamera snímá její tvář se zavřenými ústy.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Právě tahle snaha vytvořit ke zvukům odpovídající obrazy, připoutat hudbu k jejím fyzickým generátorům a prostředím jejich šíření, dává filmu jeho originální styl. Kamera často v dlouhých záběrech bloudí ztmavlými prostory, ve kterých teprve nachází obrazovky, na nichž vidíme jednotlivé mluvčí. Není to ale jen samoúčelné ozvláštnění. Tím, že film ukazuje své obrazy zprostředkovaně přes jiná média, nám od nich vytvoří odstup. Stejný odstup nám ostatně jednotliví mluvčí chtějí nastolit ve vztahu k hudbě a zvuku, když zdůrazňují, že teprve pokud se zaměříme na časoprostorovou situaci, v jaké něco posloucháme, umožní nám to zaslechnout takové kvality zvuku, které jsme zatím nevnímali. To platí pro Steva Goodmana z labelu Hyperdub, který se zabývá využitím zvuku jako prostředku represí, i pro tvůrce improvizovaných hudebních nástrojů Dirty Electronics.

„Až fetišistická záliba v ‚paměťových artefaktech', evokujících každodennost nedávno minulých dob, upozorňuje na souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.“

Různé mediální technologie či zvukové generátory a nosiče tak tvoří podstatnou součást obrazů filmu. Upozorňuje na ně už začátek snímku, kde na běžícím pásu defilují staré tiskárny, přehrávače a další technika, která následně přepadává přes okraj na vršící se hromadu haraburdí. Až fetišistická záliba v „paměťových artefaktech“ evokujících každodennost nedávno minulých dob, která byla patrná ve starším krátkém filmu Johany Ožvold Černý dort (2016), dostává v The Sound is Innocent hlubší smysl. Upozorňuje na úzkou souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.
 

Z filmu Johany Ožvold The Sound Is Innocent
 

Film přitom jako by se tvářil spíš futuristicky než nostalgicky. „Zacházením s technologií vyjadřujeme svůj postoj ke světu. Je to naše zodpovědnost i šance,“ říká Ožvold v závěru filmu, jako by mělo jít bezmála o manifest. Ve skutečnosti ale film má spíš retrofuturistický nádech libující si v analogu nebo počátcích elektronické hudby. To ale může být způsob, jakým přemosťuje domnělou opozici hmotného a virtuálního. Dokument nám znovu a znovu připomíná, že každý zvuk je fyziologický a každá zvuková technologie je nakonec nějakým způsobem hmotná.

The Sound is Innocent je vzrušující film už tím, jak moc se vzdaluje postupům současného autorského dokumentu. I bez tohoto srovnání je to ale dílo, které velmi sebejistě a podnětně pracuje s vlastní stylizací a tématem. Rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co letos v českém dokumentu zatím vzniklo.





další blogy autora:

Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka