Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dál

Filozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.
16.04.2020 - Petr Fischer

Kovy řeší dějiny

Dějepis se učí špatně. Odtažitě, nezáživně, s malým důrazem na nedávnou minulost. Evergreen posledních deseti až patnácti let donutil řadu lidí a institucí k tomu, aby s tímhle věčným problémem porevolučního českého školství něco dělali. Ledy se pohnuly – metodicky, ale i obecně pedagogicky a také společensky. Celkový dojem nedostatečnosti či opomenutí nedávné české minulosti ve školním dějepisu ve veřejné debatě zůstal, což je do velké míry paradoxní, protože mediální a síťový prostor jsou sporem o nedávné české dějiny silně přetížené. Téma velmi často vstupuje do aktuálního politického boje, ať už jde o české vztahy s Ruskem, bourání a stavění pomníků, komunistické politiky v parlamentu, bývalé komunisty ovládající řadu důležitých podniků, zejména v zemědělství, či o estébáckou minulost premiéra.

Pro někoho možná provokativně řečeno: veřejná debata v Česku je nedávných dějin natolik plná, že ji to neúnosně zatěžuje. Jsme posedlí dějinami, historicismem, vidíme minulost za vším, podobně jako v 19. století, kdy se do této zátěže minulosti v Nečasových úvahách pouštěl Friedrich Nietzsche. Jako bumerang se tak vrací tlustá čára za minulostí, kterou česká společnost po revoluci v listopadu 1989 udělala, protože raději chtěla zapomenout, aby mohla nově žít.

To na počátku vytěsněné a potlačené se teď s novou silou vrací, podobně jako se to děje v osobním životě pacientů, kteří si lehají na pohovku doktora Freuda, aby se zbavili více méně nevědomé životní zátěže. Jak si s touto dějinnou náloží poradit, se dnes ptají především mladí lidé, kteří u vzniku tohoto traumatu nebyli, ale budou ho muset za své otce a matky překonat, aby společnost mohla jít dál. A chtějí vědět, poznávat, chtějí nějak prožít to, co nezažili. Přivlastnit si dějiny, které si nevybrali a kterým nerozumí.
 

Kovy řeší dějiny

Dva v jednom a jedním šmahem

Proto také mladý youtuber Karel Kovář, známý jako Kovy, podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, o jak tíživou otázku jde, a také aby – snad – dopomohl k tomu, aby se dveře do minulosti nové generaci rozevřely co nejvíc. Film Kovy řeší dějiny režiséra Ivo Bystřičana se pokouší otevřít otázku dějin a individuální i společenské potřeby jejich přivlastnění, ale míří i na didaktickou tuhost vyučování na českých školách. Snaží se vyřešit dva v jednom, jedním šmahem, i proto se ani v jedné linii filmu daleko nedostane.

Jistě lze oceňovat film v tom, že představuje určitou kumulaci energie mladých lidí, kteří díky přitažlivé populární síle známé a oblíbené osobnosti vstupují do veřejné debaty a vyjadřují svůj zájem. Jsou aktivní, angažovaní, chtějí ovlivňovat svůj vlastní (školní) osud. Kovy a kamera přitahují natolik, že se na chvíli zdá, jako by v českých školách byly jen tisíce a tisíce mladých lidí lačných po dějepisném poznání, kterým nezodpovědní dospělí brání. Iluze filmu umí tuto poztrácenou sílu fiktivně koncentrovat, Kovy však vůbec neřeší, co se za ní skrývá. Proč máme potřebu přivlastňovat si minulost, kde se bere tahle touha, pokud se nemáme omezit na orwellovská ideologická hesla typu „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá budoucnost“. Potřebujeme jiný, živý vztah k dějinám, abychom se takovým ideologiím uměli bránit, abychom byli sami sebou, anebo abychom vyšli vstříc a rozuměli ideologii nové, té, která vládne dnes, a třeba dokázali lépe volit? A jsme ještě vůbec dějinní lidé? Umíme se či chceme se, řečeno s filozofem Patočkou, ještě hlásit k dějinám? Kde je potom hledat: ve vědeckém výkladu, nebo v překládajícím rozhovoru textů a kódů, které nám po dějinách zůstávají? A do jaké míry je tato otevřenost dějinami? 

Kovy jako unavený enzym

Kovy paradoxně řeší dějiny, aniž by se k dějinám jako bytostně určující lidské struktuře (ale je to tak?) vůbec dostal. Dějiny se probírají stejně formálně, ba instrumentálně, jako v kritizovaných hodinách dějepisu, prováděných nezáživnou frontální metodou. Kovy, vybaven svou youtuberskou videoaurou, má ve filmu fungovat jako enzym, který urychluje reakce, spouští debaty mezi učiteli a žáky a umožňuje propojení různých vrstev (učitelů, žáků, školních úředníků, politiků, veřejnosti). Ve skutečnosti ale proud vznikajícího dějinného vědomí spíše brzdí, neboť překladu z jednoho světa do druhého není příliš schopen, takže dialogy různých a odlišných názorů, které by něco mohly změnit, prakticky nevznikají. Jisté kouzlo má Kovy v diskuzích se studenty, jimž ale i tak velmi překvapivě chybí přirozená živost skutečné vnitřní touhy. Čarovnou moc propojovat však průvodce filmem zcela ztrácí v debatách s didaktickými, pedagogickými a politickými autoritami, kde je jen poslouchajícím žákem. Unaveným enzymem, který nenaleptává, aby rozložil a zase spojil, ale který ponechává věci v nastavení, jež si udržuje svou rigidní školskou pevnost.
 

Kovy řeší dějiny
 

Ve filmu, kde se toho tolik chtělo řešit, se nakonec neřeší téměř nic, protože už to bylo vyřešeno před filmem: nemyslí se, naplňuje se rámec, který už známe, à la thèse – učí se nezáživně a na nové dějiny skoro nedojde a to je skandál! 

V jedné věci je však film Kovy řeší dějiny zcela mimořádný a pozoruhodný. VIP představitel nové digitální generace, která celý život žije v postdějinném světě, v němž se všechno proměňuje do nespojité kaše zábavných informací a obrazů, se tak či onak dožaduje jakési tradiční dějinné strukturace světa (ale dál zábavné, postdějinně svůdné, samozřejmě), aby světu lépe rozuměl a dalo se v něm dobře žít (za možnou nadinterpretaci tohoto úmyslu se režisérovi i Kovymu omlouvám). Vypadá to na první pohled až zpátečnicky a restauračně, ale může to také připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.

Podrývat aparáty moci rozemílající svět na kaši tím, že do nich budeme vracet dějinnou perspektivu a otázky. Dokáže to Kovy? Zkusme to ještě – bylo by fajn, kdyby Kovy dějiny řešil dál…
 


 » Kovy řeší dějiny na webu České televize




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml