Umělci a jejich doba

Martin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.
30.07.2020 - Martin Šrajer

Z filmu Meky. Foto Bontonfilm

„Myslím, že když danou osobnost vidíme komplexně, i s její odvrácenou, temnou stránkou, vnímáme rovněž její dílo komplexněji, hlouběji, v celé její rozpolcenosti, nikoli pouze v zářné skvělosti,“ pronesla Daňa Horáková v rozhovoru ke své knize O Pavlovi, v níž otevřeně popsala Pavla Juráčka, své soužití s ním i vnitřní proměnu, kterou během bolestivého vztahu prodělala.

Při čtení jejích slov přichází na mysl množství českých dokumentárních portrétů z posledních měsíců a let. Marně bychom mezi nimi hledali alespoň jeden, který by výše popsanou maximu důsledněji naplňoval a portrétovanou osobnost skutečně ukazoval v její komplexnosti, se všemi rozpory a pochybeními. Dokumenty jako Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019), Karel Svoboda: Šťastná léta (2020), Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) nebo nejnověji Meky (2020) vznikly s neskrývaným obdivem a úctou tvůrců a tvůrkyň k sociálním hercům, o nichž se rozhodli natáčet.

Samotná absence kritického odstupu přitom zpravidla není reflektována, a někdy zřejmě ani myslitelná (o Karlu Svobodovi natáčel film jeho syn). Tuzemskými dokumentárními portréty prostupuje vděk umělcům za to, že do svého soukromí vpustili filmový štáb. Na oplátku v nich víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného. (Za zmínku stojí, že málokdy jde o příběh dotyčné – o mužích se u nás natáčejí filmy nesrovnatelně častěji než o ženách, jejichž dlouhodobě tlumené hlasy by přitom alespoň takto mohly být zesíleny.)

Nebořit Mekyho image

Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jenom naťuknuta.
 

Z filmu Meky. Foto Bontonfilm
 

Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Režisér Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování filmového pomníku, jakým je až nevkusně obdivný film o Karlu Svobodovi, nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.

Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků, potažmo české (a slovenské) společnosti. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Stejně zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády ostatně zaujímají také mnohé jiné české filmy obracející se k danému období.

Možná tak nejde jen o odraz vlídnosti a opatrnosti konkrétního filmaře, ale rovněž o důsledek toho, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. Daňou Horákovou prosazovaný komplexní pohled, připouštějící chyby portrétovaného a ideálně zohledňující i pozici toho, kdo portrét vytváří, by vyžadoval klást si otázky, které ze zavedených myšlenkových a narativních rámců vybočují. Tím spíš nám ovšem mohou pomoct objevit něco nového a nakonec začít ve více rozměrech vnímat nejen umělce a jeho dílo, ale také svět, kterého jsme součástí.






   poslední blogy:
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař