Jako na špatném tripu

Filmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.
11.06.2020 - Antonín Tesař

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix

Psychedelie se od šedesátých let dál stala jasně identifikovatelnou a snadno reprodukovatelnou uměleckou a popkulturní estetikou. S psychedeliky, tedy halucinogenními drogami, je přitom spojená už svým názvem. Není proto divu, že zároveň slouží jako přímý a nejčastěji užívaný audiovizuální kód právě pro smyslové prožitky vyvolané psychoaktivními látkami. Co na tom, že samotní uživatelé těchto substancí opakovaně říkají, že drogové halucinace se dost radikálně liší od toho, co nám ukazují psychedelické obrazy, komiksy nebo animace.

Tohle upozornění zazní i v novém dokumentu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020). Tvůrci v čele s režisérem Donickem Carym ho ale ignorují tak důsledně, že celý film staví na přesném opaku – totiž na snaze vměstnat celou psychotropní kulturu a zkušenost do co nejvíce stereotypního, známého, a tím pádem bezpečného schématu. Každé klišé, které by nás mohlo v souvislosti s braním psychedelik napadnout, se ve filmu objeví a naopak v něm nezazní prakticky nic, co by nás překvapilo.

Už základní premisa filmu je postavená na konvenci. Dokument se skládá především z vyprávění herců, komiků a dalších celebrit o jejich zkušenostech s LSD a dalšími látkami. Přímočaře se tu upevňuje stereotypní představa psychedelik jako drog umělců a kreativních lidí. Filmem nás naopak provádí postava potrhlého vědce v bílém plášti, která se zase opírá o kontext laboratorních experimentů s psychotropními látkami, ale i o tradici lékařských autorit, jež po léta varovaly před užíváním těchto látek a udělaly z nich veřejného strašáka. Funkce této figury ale stejně spočívá jen v tom, aby divákům dala alespoň nějaký pocit, že se během sledování filmu něco dozvěděli. Přesto ale scény s ní patří k nejlepším z celého filmu, a to jen díky Nicku Offermanovi, který ji ztvárnil s nerdovským zanícením připomínajícím vrcholné kreace Dana Aykroyda. Jednotlivé příběhy tvůrci doprovodili ilustrativními hranými pasážemi a animacemi, které se také drží prověřených asociací. Dobu či prostředí jasně specifikují použité barevné filtry nebo kostýmy postav. V animacích najdeme stroboskopické abstrakce, jež jsou přímo emblémem psychedelické estetiky, a primitivní flashové kreslené filmy.

Halušky a psychedelický pop

Halušky samozřejmě nejsou seriózní dokument, ale evidentně narychlo spíchnuté oddychové pásmo, které jako by bylo šité na míru divákům se sníženým soustředěním. Na jednu stranu se tváří jako přímluva za vstřícnější přístup veřejnosti k psychotropním látkám, na druhou ale spíš těká po zábavných jednotlivostech a izolovaných prohlášeních, než že by formulovalo jasné stanovisko.
 

Z filmu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky. Foto Netflix
 

Pozoruhodné je na něm ale to, jak prefabrikovanou podobu tvůrci dali tak zdánlivě transcendentnímu tématu, jako jsou smyslové prožitky vyvolané psychedeliky. Tedy zkušenosti, o nichž lidé, kteří je zakusili, tvrdí, že nejsou porovnatelné s ničím, co zažili, a že jim naprosto změnily vnímání reality. Při sledování filmu máme naopak neustálý pocit důvěrně známého – a to ne proto, že bychom měli srovnatelnou smyslovou zkušenost, ale kvůli tomu, jak dobře známe psychedelii jako výtvarnou estetiku.

Skoro jako by právě stereotypní reprezentace tohoto fenoménu nechtěně byla hlavním tématem, které tvůrce nejvíce zajímá. Dokazovala by to bezpochyby nejhloupější součást dokumentu, kterou je fiktivní vzdělávací pořad s názvem Bad Trip, záměrně stylizovaný jako VHSkové video z devadesátých let plné přehnaných varování ohledně toho, co se vám může stát po konzumaci ilegálních substancí. V první řadě nedává moc smysl, proč tvůrci do dokumentu vůbec takový materiál dali, případně proč raději nepoužili nějaké autentické dobové protidrogové video, než aby natáčeli vlastní parodii. Ve výsledku to ale jen podtrhuje dojem neinvenční recyklace, z níž se vytrácí všechna mnohoznačnost a inspirativnost. Jako by popkultura psychedelii vyprázdnila tak totálně, až máme pocit, že ji známe skrz naskrz.

Půlnoční vizuální sprint

Na Netflixu, který Halušky uvedl, jsme přitom jen krátce předtím měli možnost vidět jiný projekt, stojící svým způsobem na hraně dokumentaristiky, který s psychedelickou animací zachází nesrovnatelně invenčněji. Jde o animovaný seriál Půlnoční evangelium (2020), vycházející z rozhovorového podcastu Duncan Trussell Family Hour amerického komika Duncana Trussella. Ten v něm vede rozhovory s nejrůznějšími hosty, obvykle na téma související s duchovními otázkami a často také s psychotropními látkami. V seriálu zazní přímo rozhovory z Trussellova podcastu, které jsou převzaté slovo od slova, ale znovu nadabované samotným Trussellem. Animátor Pendleton Ward (tvůrce slavného Času na dobrodružství z roku 2018) nicméně tenhle v podstatě dokumentární materiál doprovodil neuvěřitelně propracovanými psychedelickými animacemi plnými divokých nápadů a vizuálních kompozic. Přestože díky tomu dost trpí dramaturgie celé série, vznikl hybridní tvar, v němž najednou znovu dává smysl, proč se psychedelická zkušenost tak často pojí právě s kresleným filmem. Půlnoční evangelium je vizuální pouť, nebo spíš sprint terénem proměnlivých tvarů, které neustále mění své vlastnosti, neurčitých, neidentifikovatelných objektů a nejistých časoprostorových vztahů. Právě v téhle možnosti zpochybnit stabilitu a podstatu čehokoli se (obzvlášť kreslená) animace potkává s psychedelickou zkušeností. A Pendleton Ward si je toho podle všeho dobře vědom.
 

Z filmu Půlnoční evangelium. Foto Netflix





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.