Rodina jako cirkus života

O filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka
21.05.2020 - Petr Fischer

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Český nový cirkus, to je především Cirk La Putyka. Kultovní soubor, který existuje už jedenáct let, na sebe nabalil moderní hipsterské publikum; lidi, které fascinuje kombinace akrobacie s dramatickým uměním a přitahuje je svůdný mýtus cirkusové tvůrčí svobody. Nejnovější film Erika Knoppa Na krev (2020) sleduje, odkud nabírají životní sílu kořeny tohoto hnutí českých nových cirkusáků, které kolem sebe vytvořil principál Rosťa Novák.

Režisér Knopp sledoval soubor – primárně Rosťu a jeho bratra Víťu, který má v La Putyce na starosti produkci – šest let. Jeho kamera se nakonec nejvíce ponořila do rodinných vztahů Novákových, kteří patří do slavného rodu loutkoherců Kopeckých. A protože v rodině, jak se zdálo již doktoru Freudovi, začínají všechny naše problémy, stává se hlavním hrdinou filmu právě rodinný klan Kopeckých-Novákových, posedlý onou tajemnou touhou hrát a bavit lidi.

Rodina se ukazuje jako něco bytostně ambivalentního. Je zdrojem ohromné síly, která dokáže udržet pohromadě velké projekty, a to i v době, kdy se všechno může ve chvíli zhroutit. Je to ale také místo ohromného tlaku, neboť rodina zavazuje a činí si nároky: na splácení dluhu života, na odpovědnost, na pokračování tradice, která je nakonec důležitější než konkrétní osudy jejich členů. A tak se i Rosťa stává podnikajícím novým cirkusákem nikoli kvůli osobnímu vnitřnímu přetlaku energie – jakkoliv jeho neposednost a hyperaktivita jsou zřejmé – nýbrž kvůli volání rodu, kterému bylo bohem či osudem souzeno sloužit této podivné kočovné múze. Chce sobě i světu dokázat, že toto dědictví žije, přestože se jemu i jeho otci vyhnulo ono „velké herectví“, opěvované v nekonečných historkách z natáčení. Rodina je kámen, na němž se dá stavět pevná stavba života; je ale také zátěží, břemenem, které je někdy téměř nemožné nést.
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Krev, pot a slzy

Film Na Krev dokumentuje, jak rodina a její bytostné závazky povznášejí a zároveň ničí. Bez ní by nebyl Cirk La Putyka, bez ní by nebyly deprese a stavy smutku, které se mnohokrát ve filmu uvolňují v proudu slz, jež nesou stejnou ambivalenci jako rodina: jsou to slzy štěstí a euforické radosti, ale i slzy bolesti a fyzického i psychického utrpení. Smutní klauni skákající na trampolíně.

Režisér Knopp nevytváří formálně nijak výjimečnou strukturu, vypráví vlastně celkem klasickým způsobem, přičemž mísí rodinné archivy s obrazy z vystoupení La Putyky a s intimními výpověďmi ze zákulisí. Kouzlo jeho filmu je v dynamickém propojení všech těchto vrstev a ve velmi efektivním střihu, který umožňuje spadnout do filmu a nechat se odrážet jeho cirkusovými trampolínami. Tak jako většina představení Cirku La Putyka, i Knoppův film staví na kontrastním rytmu, tedy na střídání energetických výbojů, zahlcujících a beroucích dech, které vyvažují tišiny usebraného přemýšlení, v nichž se z drsných zpocených chlapů, povyšujících pohyby tělesné hmoty na umění, stávají hemžící se klubka citů (v tomto smyslu se zdá být přesný anglický název filmu Blood, Sweat and Tears).
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm
 

Střihač Šimon Hájek vynalézavě prolíná archivní rodinné dokumenty s dnešní realitou, střihovým vrcholem jsou sekvence z představení La Putyky, zpřítomňující dynamiku těchto akrobatických show se sugestivně laděným divadelním podkladem. Je z nich na první pohled patrný pokus souboru kombinovat mrštnou sílu chytrých svalů s jistou vnitřní citlivostí – tedy něco, co prakticky nejde dohromady, podobně jako smutek a radost v klauniádě. U La Putyky se toto klaunství snadno dostává na hranici přeháněného citu, což na diváky může působit až kýčovitě, každá další lavina akrobatického eskamotérství však tyto nádechy zálibné sebevzhlíživosti snadno přebije. A potom: i klaun je vlastně trapný, když se na něj podíváme s chladným odstupem, jeho humor je didaktický, stereotypní, protože používá zjednodušené symboly a protiklady. Ale když ho vezmeme vážně, což je podmínka cirkusové hry, může být jeho prosté hraní s city ve své jednoduchosti až očistné.

Film Na krev ukazuje tyto klaunské pokusy o čištění duší od rodinných traumat v nebývalé intimitě. Šťastné konce ale nečekejte – to je to poslední, co je v „životě na krev“ důležité.




   poslední blogy:
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.